Ne každý film, který se vrací k tragédii holokaustu, musí diváka chytnout za srdce. Aktuálním a smutným důkazem této skutečnosti je německočeský snímek Poslední vlak, v němž od prvních do posledních záběrů sledujeme herce navlečené do starých hadrů a umazané šminkami. Atmosféra žádná a nikde ani jiskřička emoce.
Hodnocení LN: * * |
Poslední vlak (Der letzte Zug) |
Bezradnost čiší ze všech, tedy německých i českých herců, kteří se potácejí po vagóně a každý podle svého uvážení odměřuje emoce. Většinou nepřiměřeně. Vyprávění je poskládáno ze sekvencí, které jako by vypadly z učebnice dějepisu: jeptiška nepomůže Židům, kteří prosí o vodu, strojvůdce se pyšní zlatými hodinkami, jež získal výměnou za kus chleba...
Postavy mají přiblížit krátké, nicméně intenzivní flashbacky, ale i ty jsou jako ze školní učebnice, byť ne historie, ale filmu: jasně barevné rozverné záběry šťastných rodin a párů mají ostře kontrastovat s hrůzou v transportu. Záměr je zřejmý, účinek minimální.
Ve vagoně se vrší mrtví, lidé postupně přicházejí o důstojnost i o rozum, přesto v některých z nich stále žije naděje a vůle k útěku. Člověk až žasne, jak se dá tak silné téma pohřbít pod nánosem neobratně poskládaných klišé. Rozhodně nelze říci, že poté, co Spielberg natočil Schindlerův seznam, je téma holokaustu v kinematografii uzavřeno. Jenže filmy jako Poslední vlak dobré věci příliš velkou službu neudělají, spíše naopak.