Výrazné a silné filmy, jako bylo Rosiho Fuocoammare o migrantech na Lampeduse (vítěz roku 2016) nebo Kaurismäkiho Druhá strana naděje z roku 2017, letos chybí. Stejně tak mladá generace filmařsky silných východoevropských zemí, jako je Rumunsko a Polsko. Ani Chile, Argentina nebo Mexiko, kde umělecké filmy rostou jako houby po dešti, tu nepředvedly nic zajímavého. Dá se jen spekulovat, zda se letos ve světě neurodilo, nebo je to opatrným výběrem. Zkušený berlínský tým by ale těžko velké dílo přehlédl.
Snad proto se zatím od kritiků nejvíce přízně dostalo dvěma filmům ze zemí, které silným filmovým průmyslem zrovna neslynou: jsou to Gospod postoji, imeto je Petrunija (Bůh existuje, jmenuje se Petrunia) od makedonské režisérky Teony Strugar Mitevské a mongolský snímek Öndög od Wanga Quan’ana. Vtipný a originální snímek Mitevské vypráví o ženě, která se vloží do tradičního mužského rituálu, Öndög je thriller z pasteveckého prostředí.
Hladomor na Ukrajině, jejž Západ ignoroval
Letošní Berlinale je bohaté na skutečné příběhy a historické postavy. Agnieszka Hollandová patří ke stálicím Berlinale a do soutěže se dostal prakticky jakýkoliv její film. Natočila mnoho epizod seriálu House of Cards a vypracovala si styl, jenž je méně osobní než v Hořícím keři a trochu akademický. Zároveň ale Hollandová zůstala věrná svému celoživotnímu tématu: dvacáté století v Evropě a jeho následky.
Máme právo nebýt laskaví? Soutěžní filmy na Berlinale nebývají vždy nejlepší |
Její letošní film Mr. Jones je velkoryse financovaný projekt s příběhem, který v Rusku mnoho lidí odmítá slyšet i dnes. Stalinem uměle vyvolaný hladomor na Ukrajině z let 1932 a 1933 vyrobil tři až pět milionů mrtvých, ale Rusko se ho zdráhá uznat za genocidu. Ovšem ani Západ tehdy neviděl důvod se o hladomor zajímat. USA se chystaly uznat Sovětský svaz a slibovaly si od toho obchodní příležitosti, v Německu nastupoval Hitler a Francie s Anglií se potácely v hospodářské depresi a měly v Rusku průmyslové zájmy. Do toho si Stalin pěstoval v Moskvě přední světové novináře (i z New York Times), kteří také neviděli nebo nechtěli vidět. Film je polsko-skotsko-ukrajinské provenience a není to náhoda, jelikož zúčastněné země mají s tragédiemi vraždění a zrady bohaté zkušenosti.
Novinář Gareth Jones zásadně ovlivnil George Orwella a připravil ho svými poznatky o zbytky levicových ideálů. Sedmadvacetiletý Jones, původně jeden z poradců Lloyda George, se ve filmu vlastně do Moskvy vydá pro povolení navštívit Ukrajinu, kde kdysi jeho matka učila angličtinu. Jenže na Ukrajinu se nesmí. Jones podnikne řadu nerozumných kroků, které ho tam přece přivedou. Objeví zmrzlou zem, hromady mrtvol, kanibalismus. To všechno proto, že vláda nenechala lidem nic z tamní úrody. Napíše o tom. Po návratu do Anglie vedou proti Jonesovi nenávistnou kampaň všichni, kdo na stycích se Stalinem vydělávají. A je jich hodně. Skutečný Gareth Jones zahynul o tři roky později na reportáži v Mongolsku, pravděpodobně byl zavražděn NKVD.
Šedá eminence Dick Cheney
Americký snímek Vice režiséra Adama McKaye je v hlavním programu mimo soutěž a je to škoda. Satirický film o dosud žijícím Dicku Cheneym, viceprezidentovi G. W. Bushe, sice kráčí v nekorektních stopách dokumentaristy Michaela Moorea, ale jako jeden z mála hlavních filmů nabízí jak originální pohled, tak hravou, byť trochu dysfunkční formu.
Nenápadný a zkušený republikánský byrokrat Cheney byl Bushovou pravou rukou, ale také si uzurpoval řadu pravomocí, jejichž právní základ je sporný. Byl to on, kdo v atentátech ze září 2011 pochopil predátorskou příležitost a často za prezidenta rozhodoval. A byl to Cheney, kdo jako jeden z prvních nazřel nadcházející labilitu a zpochybňování dosavadních společenských hodnot astal se předstupněm Trumpovy metody vládnutí.
Potud nezpochybnitelná fakta. Lze se jen dohadovat, zda byl Cheney skutečně tak jako ve filmu původně beznadějný „loser“ a alkoholik, kterého proměnila ambiciózní manželka, zda opravdu nikdy nevěřil ničemu kromě peněz a moci a zda nakonec srazil ze sedla i ministra obrany Donalda Rumsfelda. McKay vypráví svůj ironický příběh prokládaný dobovými archivy ústy muže, obyčejného Američana, který odnese všechna špinavá rozhodnutí, nakonec se zabije na motorce a jeho srdce je transplantováno právě Cheneymu. Je škoda, že režisér nedosáhl na lepší herecké obsazení (jedinou hvězdou je tu Sam Rockwell v jízlivě pojaté postavě prezidenta Bushe). Kromě toho jeho skládačka fikce a dokumentu někdy působí zmateně, ovšem film stojí za zhlédnutí ipro ty, kdo se v tématu neorientují, případně mají na Bushovo období odlišné názory.
Mafiánům navzdory
Na cenu si ale může myslet Ital Claudio Giovannesi za snímek La paranza dei bambini (Dětský gang). Adaptace knihy Roberta Saviana, který je už od knihy a filmu Gomora na čekací listině na smrt z rukou mafie, líčí kulantní i nelidské praktiky současné Neapole a dětských gangů vybírajících výpalné. Trochu přeslazený příběh o zamilované dvojici teenagerů, kteří by si zasloužili lepší život, je tu ovšem navíc.
A naopak cena asi zase mine jednoho z nejzkušenějších francouzských režisérů Andréa Téchiného. Jeho snímek Adieu a la nuit (Sbohem noci) vypráví příběh z roku 2014, kdy babička, majitelka hřebčína, zjistí, že se její jediný vnuk hodlá připojit k Islámskému státu. Tenhle konvenční, ale chytrý a poctivý film dal zase jednou skvělou příležitost dnes sedmasedmdesátileté Catherine Deneuveové. Ta opět dokazuje, že velké herecké umění a krása nejsou výsadou mládí ani středního věku. Její Muriel se tak stala další silnou postavou letošního festivalu.
