Umělecký ředitel Colour Meetingu Dušan Svíba původně připravoval obdobný program jako v minulých letech, kdy v poličském Parku u hradeb hrála řada účinkujících z celého světa, většinou spadajících do okruhu, kterému z nedostatku lepší terminologie říkáme povšechně world music. Jenomže pandemická situace velkému mezistátnímu či dokonce mezikontinentálnímu cestování nepřeje, a nakonec i poslední z avizovaných zahraničních hvězd, bosenská Dubioza Kolektiv, na poslední chvíli musela příjezd zrušit.
  |
Svíbovi se ovšem povedl husarský kousek, když de facto obratem, snad ani ne týden před festivalem, domluvil vystoupení španělské formace Eskorzo. Tou také v noci ze soboty na neděli program velmi slušně navštíveného festivalu skončil.
Ne že by Španělé přivezli bůhvíjak objevnou muziku, jejich písničky byly mnohokrát slyšeným (byť v tomto případě velice autentickým) mixem ska, jihoamerické cumbie a rocku, ale jejich silnou zbraní byla energie a taneční neodolatelnost. V tomto smyslu byli jako tečka za akcí ideální.
Mainstream alternativy
Vzato kolem a kolem, Eskorzo vlastně byli jedinou kapelou, na jejíž hudbu se dalo na festivalu v tradičním slova smyslu tančit nebo jinak „poskakovat“. To sice neznamená, že by při produkci jiných účinkujících publikum jen zařezaně sedělo nebo postávalo a bálo se zavlnit, v některých pasážích bloků dalších kapel se dokonce roztancovaly i matky s malými dětmi, kterých bylo na Colour Meetingu víc, než bývá na podobných akcích zvykem, ale je fakt, že program festivalu obecně tvořila hudba určená v první řadě k poslechu. Nejlépe by jí slušelo možná poněkud paradoxní označení „mainstream alternativy“.
Jednou programovou linií, prostupující oba dny, bylo představení tvůrčích žen, které můžeme označit za písničkářky, byť pracují se zcela jinými podněty i výrazy než klasické postavy žánru. Dívky Palma nebo Amelie Siba jsou ještě na začátku své dráhy, naproti tomu v Česku žijící Slovenka Katarzia s kapelou a experimentující sólistka Lenka Dusilová jsou aktuálními hvězdami.
Tím nejočekávanějším z programu prvně jmenované byly songy z posledního alba Celibát; kapela je odehrála precizně, samozřejmě s lehkými úpravami oproti elektroničtěji znějící desce. Velkým plus byl přirozený Katarziin zpěv, který se obešel bez elektronických úprav, jichž je na albu až přespříliš.
Lenka Dusilová už před několika lety opustila slušně rozjetou kariéru poprockové ikony, začala nejprve s kapelou Baromantika hledat nové, zvukově zajímavé písňové tvary, a po jejím rozpuštění teď sama, vsedě obklopena elektronikou a kytarami, vytváří za pomocí smyček a dalších technologických pomůcek plnokrevná aranžmá a zvukové výlety přímo v reálném čase před publikem. Kromě starších písní uvedla i ochutnávku z právě vznikajícího sólového alba, které, zdá se, bude zajímavé nejen zvukově, ale i poeticky.
A když už je řeč o písničkářkách, největší festivaloví vytrvalci si mohli „odškrtnout“ ještě jedno velmi aktuální jméno. Bára Zmeková, dvojnásobná nominantka na letošní ceny Anděl v hlavních kategoriích Sólová interpretka a Objev roku, se po loňském vystoupení na Colour Meetingu přijela letos podívat jako řadová návštěvnice.
Po skončení sobotního oficiálního programu usedla k pianinu, které bylo v jednom z proviantních stanů instalováno víceméně jako dekorace, a odehrála malé improvizované vystoupení. Takové věci se na běžných festivalech rozhodně nestávají a svědčí to o výjimečnosti atmosféry Colour Meetingu.
Civilnost i emoce
Do multižánrové skládačky přidali velmi zásadní střípek pražští Hm… Kvarteto zahrálo nejen starší písně, ve kterých mimořádně invenčně zhudebňovalo klasickou českou poezii dvacátého století, ale také písně z dílny leadera kapely Marka Doubravy, které jsou hlavní náplní posledního alba Nevadí.
Ironický skepticismus čtyřicátníků, kteří už „počali syna, zasadili strom a postavili dům“ a dnes jsou z nich tak trochu „maloměšťáci“, je plný nadhledu v textové, ale snad ještě víc v hudební složce. Možná trochu nenápadní, ale vynikající hudebníci a zpěváci si mohou dovolit různé fórky a alotria, která jejich produkci probarvují nevtíravě pozitivní náladou a obohacují nelíčenou „normálností“.
Vzato kolem a kolem, vlastně pravým opakem posledně jmenovaného rysu Hm…, tedy jakési civilnosti, je početné sdružení Zvíře jménem Podzim. Nejen proto, že jeho vystoupení je audiovizuální show s velkoplošnou projekcí na zadní prospekt pódia, ale hlavně ve smyslu stylizovaného a velmi emotivního výrazu frontmana Jakuba Königa.
Jeho místy až divadelní projev ale přitom ani na vteřinu nepůsobí nepatřičně nebo snad trapně, hudba i texty Zvířete jménem Podzim jsou velmi niterné, zřejmě i osobní, jakkoli mnohdy poeticky zašifrované. Absolutním pozitivem živého provedení písní z dvou alb, eponymního debutu a loňského Září (za které skupina dostala dvě letošní ceny Anděl), je dynamika. S tou skupina pracuje mistrovsky, od absolutně tichých pasáží po takřka noisovou bouři. Zvládnout tohle v devíti lidech – klobouk dolů.
Na Colour Meetingu samozřejmě vystoupila i řada dalších hudebníků a skupin, velká a malá scéna se od pátečního podvečera do pozdní sobotní noci (samozřejmě s přestávkou na vyspání) střídala pravidelně po hodinách. Jmenované koncerty ale patřily k těm nejpozoruhodnějším. Park těsně nalepený na historické hradby města Poličky se tak v době, kdy opět začíná vládnout panika a „z vyšších míst“ přicházejí rozporuplné a často úplně protichůdné zprávy, stal prostorem oslavy života a pozitivního přístupu k němu.
