KAREL SCHWARZENBERG 1937–2023
Prostořeký aristokrat
Karel Schwarzenberg, šlechtic ve vysoké politice, proslul paradoxem, kdy se konzervativní katolík stal ikonou mladých liberálů.
Před kostelem uctili vojáci památku zesnulého výstřelem do země. Za zpěvu smutečních písní, troubení a bubnování byla rakev s mrtvým postavena v kněžišti. Jaroslav Libštejnský z Kolovrat vzal dřevěný štít s malovaným erbem, rozlomil jej na dvě poloviny a ty hodil pod máry na znamení toho, že rod Rožmberků, jeho erb i jejich sláva na světě pomíjejí. Tak byl pohřben Petr Vok, poslední Rožmberk, zesnulý 6. listopadu 1611. S Karlem Schwarzenbergem nevymírá slavný rod, pokračuje dál. Jenže zeslábne jeho česká stopa, která tuto zemi poznamenává kulturně, hospodářsky i politicky už 370 let.
Děti Karla VII. ze Schwarzenbergu žijí v Rakousku či Británii. Tak osobní vazby k české zemi, jako měl jejich otec a jeho předkové, už nemají a mít nebudou. Proto se může vybavit ta úvodem zmíněná atmosféra definitivního konce, jak ji ukázal pohřeb v renesanční Třeboni.
Karel Schwarzenberg byl u nás 34 let znám jako výjimečný muž, který do české politiky vnesl ducha aristokracie se všemi plusy či minusy. V 90. letech, v době étosu sametové revoluce a Václava Havla, ale i nových „podnikatelů“ ve fialových sakách, sem vnášel ducha konzervativní kultivovanosti.
Ale pozor. Nespadl sem z měsíce ani jako běžný „reemigrant“, jak se nehezky říkalo. Jednak proto, že sám byl rodák z Prahy. Pak proto, že až do roku 1948 v této zemi (na Orlíku nebo v Čimelicích) žil. Ale hlavně proto, že i v rakouském exilu byl vychován k českému i evropskému vlastenectví svým otcem, též Karlem, heraldikem a odpůrcem nacismu.
Nebyla náhoda, že Karel Schwarzenberg jezdil z exilu do Československa už v 60. letech i za normalizace jako turista. Nebyla náhoda, že v roce 1984 byl zvolen předsedou Mezinárodního helsinského výboru pro lidská práva. Že v této pozici přijel v březnu 1989 do Jihlavy jako pozorovatel na soud s Ivanem Jirousem a Jiřím Tichým za petici Tak dost!.
Nebyla náhoda, že Vilému Prečanovi nabídl zámek Schwarzenberg v Bavorsku pro archiv samizdatové a exilové literatury (Československé dokumentační středisko). A nebyla náhoda, že začátkem listopadu 1989 přijel do Vratislavi (Polsko už mělo po pádu komunismu) na Festival československé nezávislé kultury. Poprvé se tam sešli Češi a Slováci z domova – ti, kterým se navzdory buzeracím československých orgánů a pohraničníků podařilo tam dostat – a z exilu.
To tvořilo logické schodiště, jež na jaře 1990 dovedlo Karla Schwarzenberga k tomu, že ho prezident Václav Havel jmenoval svým kancléřem, šéfem úřadu hlavy státu. Jinými slovy to vedlo k rozhodnutí, že Schwarzenberg ve zralém věku 52 let zahájil dráhu státního úředníka, posléze politika v rodné zemi.
Sloužím rodu a státu
Jenže k jeho renomé výjimečné osobnosti přispěly více jiné faktory než ty citované. Bylo to nezaměnitelné osobní kouzlo, šarm a na zdejší poměry nezvyklé manýry včetně způsobu vyjadřování. Byla to věru zvláštní kombinace. Schwarzenberg vystupoval jako konzervativní katolík, libující si v archaickém jazyku či mluvnici. A zároveň měl nápadné porozumění pro české „liberální plebejství“, k bývalému disentu, k lidem z kulturního undergroundu a vůbec lidem nekonformním, což se týkalo i jejich jazyka.
V nemalé části společnosti patřilo k bontonu mluvit o „knížeti“ (nemuseli dodávat, koho tím myslí) či používat jeho jazykové archaismy a říkat tomu „po knížecím způsobu“. Kombinace toho všeho udělala ze Schwarzenberga nezaměnitelnou a neopakovatelnou osobnost. Muže, jenž se v Rakousku pohybuje v nejvyšších kruzích společnosti, byznysu i politiky (“lev salonů“), ale u nás se dokáže právě tak přirozeně pohybovat v kruzích undergroundu a hospod nižších cenových skupin. Muže, který je rodem i výchovou konzervativní katolík a profesí bohatý podnikatel, ale značná – navíc mladší – část společnosti ho vnímá jako lídra liberální demokracie, ba levicového liberalismu.
Toto osobní kouzlo, Schwarzenbergova nezaměnitelnost, ba unikátnost, přispívaly zásadně – možná víc než jeho ministerské posty či založení politické strany TOP 09 – k jeho veřejnému úspěchu. A také k rozhodnutí kandidovat v prezidentských volbách v roce 2013, prvních přímých, proti Miloši Zemanovi. Ve finále ovšem Schwarzenberg prohrál.
Vraťme se k jiným bodům jeho života. Narodil se 10. prosince 1937 (rád dával k lepšímu, že na Den lidských práv) v Praze jako Karel Jan Nepomuk Bedřich Antonín Vratislav Menas. Byl mimo jiné 12. knížetem ze Schwarzenbergu a 17. vévodou krumlovským. Což souvisí s Rožmberky. S aristokratickými tituly je to podobně jako s vojenskými hodnostmi. Jako je v armádě hodně podplukovníků, málo plukovníků a minimum generálů, mezi aristokraty je více hrabat, málo knížat a minimum vévodů. Rožmberkové se vymykali tím, že konkrétní titul neměli, mluvilo se o jejich dominiu, což bylo více než jen „obyčejné“ hrabství či knížectví. Podobně to je se Schwarzenbergy a jejich krumlovským vévodstvím. I ti se vymykají.
Pro Karla tu byly zásadní roky 1965, když ho adoptoval Jindřich Schwarzenberg z hlubocko-krumlovské větve rodu, a 1979, když zemřel jeho adoptivní strýc Josef. Tehdy se stal hlavou celého rodu, čímž získal nemalé prostředky. To mu umožnilo velkorysost vůči Prečanovi a po roce 1989 investice do restituovaných majetků. Hlavně to ovšem znamenalo skutečný vstup do extraligy společenské, hospodářské a posléze i politické elity v Rakousku i Česku.
Ale bez ohledu na prostředky platí v aristokratickém světě dávné rytířské heslo „sloužím“. Legenda praví, že nápis „sloužím“ (ich dien) měl na chocholu Jan Lucemburský v bitvě u Kresčaku a že si ho odnesli vítězní Angličané. Jisté je, že slova ich dien jsou dodnes ve znaku princů z Walesu, následníků britského trůnu. A že britští panovníci skutečně slouží. Královna Alžběta II. ještě pár dnů před smrtí, ve věku 96 let, jmenovala premiérku Trussovou.
Člen Řádu zlatého rouna
Na službě si zakládal i Karel Schwarzenberg. Jako by měl geneticky zakódováno, že v rodu, který zná své předky od 12. století, se předává štafeta z generace na generaci. Sloužit odkazu rodu, sloužit státu, jsem-li v jeho službách, takhle to viděl. Po roce 1989 člověk s jeho životní i rodovou zkušeností a průpravou sloužil tomu, aby stát získal a posílil západní ukotvení. Sloužil politice, kterou pokládal za v jádru správnou, ba jedinou možnou, i tehdy, kdy měl sám pochyby.
V rozhovoru třeba řekl, že osobně byl proti udělení nezávislosti Kosovu. Protože bylo slíbeno, že zásah NATO proti Srbsku nepovede ke změně hranic. A on jako konzervativec tvrdil, že pravidla (neporušení slibu) váží více než hodnoty. Ale jako ministr zahraničí se v roce 2008 za uznání Kosova postavil, neboť to patřilo k politice českého státu. Takto vnímal loajalitu vůči státu a jeho politice.
Když ale mluvil za sebe, ne za stát, dokázal být přímý i za cenu, že si tím sám uškodil. Třeba když v prezidentské kampani v roce 2013 řekl do kamery, že podle dnešních měřítek by byl odsun československých Němců odsouzen jako porušení lidských práv a prezident Beneš i jeho vláda by se ocitli před mezinárodním trestním soudem v Haagu. Nevěděl snad, že je to voda na mlýn voličů Miloše Zemana? Samozřejmě že věděl, ale nemohl si pomoci.
Náš pohled na Karla Schwarzenberga zůstává více či méně čechostředný. Snad každý ví, že k 28. říjnu dostal Řád bílého lva, nejvyšší české vyznamenání. Ale kolik lidí ví, že již od roku 1991 byl členem Řádu zlatého rouna, prestižního vyznamenání s tradicí téměř šesti set let?
V široce sdílené paměti zůstane spíše to ze Schwarzenbergovy „plebejsko-liberální“ polohy. Třeba když mluvil o lidovcích jako o „černoprdelnících“. Nebo když řekl k Alexandru Vondrovi a kauze Promopro „hovno měl pod kontrolou“. Snad tím chtěl naznačit, že Schwarzenbergové jsou tady doma se vším dobrým i špatným. Ale to už se nikdy nedozvíme.
Karel Schwarzenberg, potomek slavného šlechtického rodu, spoluzakladatel TOP 09 a bývalý ministr zahraničí ČR, zemřel 12. listopadu ve věku 85 let.
Zbyněk Petráček
