DANA NĚMCOVÁ 1934–2023
Bezpečný přístav
Jezdila jsem za Danou v posledních letech do zastávky, která se jmenuje Přístaviště, a říkala jsem si, že si to vybrala dobře. Opravdu byla po ty dlouhé roky, co jsem ji znala, vždycky bezpečným přístavem pro všechny, kdo něco potřebovali: někdo talíř polévky, někdo poradit, někdo se prostě vypovídat – a všichni útěšný Danin úsměv.
Dana pocházela ze Sudet, narodila se 14. ledna 1934 a nejednou vzpomínala, jak byl její tatínek roztrpčen, když po Mnichově nedostal rozkaz bojovat, a jak mnohokrát opakoval, že jsme se měli bránit. Po válce vystudovala v padesátých letech psychologii a ve škole se seznámila se svou „největší láskou“, jak říkala, s Jiřím Němcem. Vzali se a měli spolu sedm dětí, čtyři děvčata a tři chlapce. Kvůli rozšiřující se rodině museli měnit byt, aby se všichni vešli, a nakonec bydleli v Ječné ulici blízko Karlova náměstí. A právě Ječná se stala slavným pojmem. Konaly se tam bytové přednášky, člověk tam mohl potkat kdekoho ze zajímavých lidí – od Jana Patočky po Mejlu Hlavsu.
Jak se disidenti (tenkrát se jim tak neříkalo) sdružovali, začali si představitelé režimu uvědomovat, že by takové společenství mohlo být nebezpečné, a zakročili proti skupině Plastic People. Jenže tím vyvolali v život ještě silnějšího nepřítele. Na chodbě soudu, kde se odehrávalo hlavní líčení proti Plastikům, se sešli lidé nejrůznějšího přesvědčení – od komunistů po vlasaté příslušníky undergroundu. Vznikla Charta 77 a Dana ji podepsala jako jedna z prvních. Přirozeně. Když se jí estébáci ptali, proč se do takových věcí pouštěla, a káravě dodávali „Máte přece děti!“, odpovídala jim: „No právě proto, že mám děti. Aby se za mě nemusely stydět, že jsem se na to dívala a mlčela.“
Stejně přirozeně se v dubnu 1978 podílela na založení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Za to ji spolu s devíti dalšími na jaře 1979 zavřeli a (naštěstí) před Vánoci propustili – zřejmě těch sedm dětí bylo na někoho z těch, kdo rozhodovali, přece jen moc. Když se jí později lidé ptali, co jí pomáhalo vězení přečkat, odpovídala, že „víra a vědomí, že máme pravdu“. A tak to šlo dál. Dana pracovala pro Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných, psala sdělení, jezdila k soudům, podepisovala různé petice a otevřené dopisy a v lednu 1989 se stala jednou ze tří mluvčích Charty 77 na rok 1989.
V roce 1989 se však svět pootočil jinak, komunistický svět se zhroutil a Dana zasedla v lavici parlamentu – nejprve jako kooptovaná poslankyně, po volbách 1990 jako řádně zvolená. Snažila se samozřejmě prosazovat ideály, o jejichž uplatnění usilovala celý život, ale zároveň přišla na to, že „politika není pro lidi, jako jsem já“. Samozřejmě chápala, že jsou potřeba dobré zákony, že je potřeba usilovat o to, aby se společnost ubírala správným směrem, ale nebylo jí vlastní domlouvat se s tím či oním a pořád hledat nějaké kompromisy.
Pro pevně křesťansky zakotvenou Danu byla důležitější pomoc konkrétním bližním a hlavně soustavná komunikace s konkrétními lidmi. Od začátku spolupracovala s Olgou Havlovou ve Výboru dobré vůle a při návalu uprchlíků z válčící Jugoslávie založila a léta vedla Poradnu pro uprchlíky. Někteří se tady uchytili, jiní se vrátili a ještě jiní pokračovali na Západ. Všichni bez rozdílu však na ni vzpomínají s vřelou láskou. Jak by také ne, když věděli, že Dana Němcová je v případě potřeby připravena nabídnout bydlení ve vlastním bytě. Když věděli, že je ochotna kdykoli vyslechnout jejich stesky, poradit a nabídnout pomoc.
Nakonec se Dana musela z Ječné odstěhovat. Majitel dům zanedbával, až ho nechal beznadějně zpustnout. Naštěstí se však našel malý byt v Braníku, dokonce v domě, kde bydlela jedna z jejích dcer. V té době už na tom Dana nebyla fyzicky moc dobře, v posledních letech seděla na kolečkovém křesle, blízkost někoho blízkého byla opravdu potřebná.
Rodina ani přátelé na ni ovšem nezapomněli, ten byt na zastávce Přístaviště navštěvovala spousta lidí. Nejen proto, aby Daně dali vědět, že na ni nezapomínají; hlavně proto, aby se jí mohli svěřit či se s ní poradit a aby nabyli dobré mysli pod vlivem jejího nikdy se nevytrácejícího vlídného úsměvu.
Dana Němcová, jedna z prvních signatářů a později i mluvčích Charty 77, zemřela 11. dubna ve věku 89 let.
Petruška Šustrová
