PETRUŠKA ŠUSTROVÁ 1947–2023
S duší vzpřímenou
Přítelkyně svobody a služebnice slova Petruška Šustrová byla celý život statečná. A spoustu let i za nás za ostatní, byť si to mnozí neuvědomovali.
Nemoc Petrušku už dlouhý čas užírala, poslední týdny jejího života hodně nesmlouvavě, avšak zemřela doma v klidu, mezi svými nejbližšími. Zemřela tak, jak prožila celý život: důstojně a s duší vzpřímenou.
Nebyl to život zrovna jednoduchý, ale rozhodně stál za to. Stál za to zdaleka nejen jí, ale hlavně nám ostatním a je důležité, abychom si to připomněli. Petruška totiž byla celý život statečná a spoustu let i za nás, byť si to mnozí neuvědomovali nebo nepřipouštěli.
Poprvé ji její statečnost přivedla do přímého střetu s mocí sotva rok po sovětské okupaci Československa. Studovala historii a češtinu, měla rok starého syna, byla zvolena do akademické rady studentů filozofické fakulty a posléze vstoupila do levicového Hnutí revoluční mládeže, založeného Petrem Uhlem, kterému ani tak nešlo o revoluci jako o to, burcovat proti počínající totalitě. Ta, pod krycím jménem normalizace, ji ruku v ruce se Státní bezpečností bez milosti zavřela do nápravného zařízení, jak se v orwellovské normalizační češtině říkalo vězení.
Když po dvou letech vyšla ven, nebyla napravena (rozuměj zlomena), ale v zemi zcela nesvobodné si dál vyvzdorovávala svou vlastní svobodu. Aby ji mohla mít, musela jako všichni, kdo o svobodu stáli tak jako ona, obětovat veškeré profesní ambice a zvolit život v „paralelní polis“, řečeno slovy Václava Bendy.
Pár let pracovala na poště, po podpisu Charty 77 skončila jako uklízečka. Ale přesto chodila třeba na podzemní semináře bohemistiky, dál se intenzivně zajímala o moderní historii, vychovávala další čtyři děti, přepisovala samizdaty, podílela se na jejich vydávání a distribuci. Oslovila ji tehdy víra, v prostředí paralelní polis civilní a neokázalá. Zejména celoživotní přítelkyně Dana Němcová ji přivedla ke konverzi a v roce 1984 ke křtu.
Ale taky se bavila; s několika dalšími občankami oné paralelní polis (Olgami Havlovou a Stankovičovou a Jarmilou Bělíkovou) založila společnost Hrobka s knihovnou ženských románů, rodokapsů a další brakové literatury, kterou totalita chtěla zadusit, stejně jako všechno a každého, kdo se jí nechtěl podvolit.
A především, stála prakticky u zrodu Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, legendárního VONS, který neúnavně dokumentoval zločiny režimu proti jeho vlastním občanům, upozorňoval na ně doma i ve svobodném světě, žádal (marně) úřady o nápravu.
V roce 1985 byla mluvčí Charty 77 a od druhé půlky osmdesátých let se stále více podílela na vydávání nezávislých časopisů. Spolupracovala s revuí Střední Evropa Rudolfa Kučery a byla členkou redakce samizdatu s recesistickým titulem Sport, který programově oslovoval nejen disidenty, v listopadových dnech 1989 se proměnil v Informační servis OF a později jeho redaktoři založili týdeník Respekt.
Na počátku roku 1990 se Petruška Šustrová stala náměstkyní federálního ministra vnitra, kde se zabývala zejména prověrkami pracovníků ministerstva, jeho tajných služeb a justice. Bylo to naštěstí jen na krátký čas; naštěstí proto, že její nadání i povaha ji vždycky víc táhly k publicistice, literatuře a překladu (její matka Jitka Bodláková byla nakladatelská redaktorka a překladatelka z němčiny). Byla redaktorkou například Českého deníku, v němž do žurnalistiky razantně vstupovala mladší generace novinářů, která dnes formuje českou mediální scénu, a také Lidových novin. Ve svých textech, zejména z kavkazských postsovětských zemí, jako kdyby dál pokračovala v obraně nespravedlivě stíhaných a potlačovaných. Za svou publicistickou činnost byla oceněna dvěma nejvýznačnějšími žurnalistickými poctami: Cenou Ferdinanda Peroutky i Cenou Karla Havlíčka Borovského.
A především začala hodně překládat. Spojila v té práci i vášni to, o co vlastně usilovala, když se v roce 1967 octla na univerzitě, a v čem jí pak režim za pomoci všech donucovacích prostředků (opět jeho orwellovským newspeakem) bránil: zájem o moderní historii a zájem o jazyk. Překládala z angličtiny a z polštiny, zejména historické a politologické práce a své milované autory: Paula Johnsona, Normana Daviese nebo Anne Applebaumovou, s níž ji navíc spojoval zájem o polskou kulturu a společnost. V roce 2008 vydala v nakladatelství Pulchra knihu rozhovorů s překladateli, kterou nazvala Služebníci slova a které předcházel rozhlasový seriál v Rádiu Česko. Jestli někdo byl vzácným a oddaným služebníkem slova v tom nejlepším slova smyslu, byla to právě ona. V tom samém slova smyslu sloužila hodnotám a věcem, které považovala za důležité a které určovaly běh i smysl jejího života: svobodě, pravdě, historii. Když byla v dobré náladě a ve společnosti lidí jí milých, někdy značně neškoleným hlasem začala zpívat: aby nás Pán Bůh miloval… I přesto, že její život nebyl lehký, Pán Bůh ji miloval. Ale co říkám, Pán Bůh ji miluje.
Novinářka, překladatelka, náměstkyně ministra, vězeňkyně, disidentka Petruška Šustrová, již si dnešní čtenář Lidovek vybavuje hlavně jako dlouholetou autorku Posledního slova, zemřela jen pár minut poté, co se noc překlopila do soboty 6. května. Těsně před svými šestasedmdesátými narozeninami.
Jaroslav Veis
