Na Marsu je kapalná voda. Slaná

I když na Marsu už slunce nad americkou sondou Phoenix dávno zapadlo a odsoudilo ji tak k pomalé smrti chladem, na Zemi se stroj znovu dostává na výsluní veřejného zájmu. A to díky záběrům, které sonda pořídila jen několik málo dní po svém přistání na rudé planetě 25. května minulého roku.

CELÝ TEXT PŮVODNÍ STUDIE

Phoenix totiž doslova „šlápl do vody“, jak tvrdí mezinárodní vědecký tým složený z 21 odborníků, kteří se podíleli na řízení a interpretaci výsledků mise.

Dokladem přítomnosti vody na planetě mají být záběry záhadných objektů, které se ukázaly na jedné z opěr Phoenixu. K údivu vědců se záhadné, pravidelné objekty během několika dalších týdnů postupně zvětšovaly. Odborníci se o jejich povaze nepřestali přít dodnes a hypotéz rychle přibývalo.

Vědecké vedení letu včetně šéfa celého vědeckého týmu Petera Smithe z arizonské univerzity v Tucsonu se ale nakonec rozhodlo pro možnost, která vypadá fantasticky, až nesmyslně. Záhadné objekty jsou podle těchto vědců ve skutečnosti kapičky vody, které nabývaly na objemu díky absorpci vodních par z atmosféry.

Voda v zamrzlém pekle
Proti této představě ovšem na první pohled jasně svědčí podmínky na místě přistání Phoenixu, které leží blízko severního pólu Marsu. Teploty tu nikdy, ani během léta, nevystoupily výše než na -20 °C. V kapalném skupenství by se tu tedy H₂O rozhodně neměla vyskytovat. Do hry ovšem vstupuje jiná látka, kterou v marsovské půdě prokázala poprvé právě sonda Phoenix, tzv. chloristany (někdy se česky používá i název perchlorové soli).

Jejich objev během chemických analýz poprvé optimisty v otázce výskytu života na Marsu nepříjemně překvapil. Jde o prudce jedovaté látky odvozené od jedné z nejsilnějších známých kyselin, kyseliny chloristé (HC_lO₄). Ihned se objevilo podezření, že výskyt těchto látek mohl být způsoben znečištěním ze samotného Phoenixu, protože chloristany se používají také jako složka paliva v raketových motorech. Ovšem motory, které sonda používala při sestupu, spalovaly jinou směs, a tak by se muselo jednat o kontaminaci z rakety Delta, která Phoenix v srpnu 2007 vynesla do vesmíru. To je nepravděpodobné, ale pro optimisty nikoli nemožné.

Ovšem nyní chloristany ukázaly svoji „lepší tvář“: při hledání tekuté vody jsou totiž požehnáním. Jsou rozpustné ve vodě a výsledný roztok je dokonalá „nemrznoucí směs“, která zůstává v případě vysokých koncentrací chloristanu tekutá dokonce i při -70 °C. „Podle našich výpočtů by se mohl takový solný roztok vyskytovat těsně pod povrchem kdekoliv na Marsu,“ říká jeden z vědců pracujících na misi Phoenix Nilton Renno z univerzity v Michiganu.

Voda v očích fénixe
To, že se sondě patrně podařilo vodu natočit, je nejspíš jejím vlastním dílem, konkrétně dílem jejích brzdných motorů. Ty podle simulací mohly rozpustit přibližně milimetr silnou vrstvu půdy pod sondou. Voda by pak při dosednutí sondy mohla „vyšplíchnout“ před objektivy. Vědci ale nevylučují, že pozorovaná tekutina pochází z tenké vrstvy na chloristany bohaté vody těsně pod povrchem.

V každém případě se marsovská H₂O před objektivy chovala tak, jak náleží. Na jedné sérii snímků (PODÍVEJTE SE NA SNÍMKY) se zdá být patrné, jak jedna kapička absorbuje tekutinu od své sousedky – přesně tak, jak by se od ní dalo čekat.

I zmíněné nabývání na objemu by bylo vodě bohaté na chloristany podobné. Jejich roztok je tzv. hygroskopický, pohlcuje tedy vlhkost ze vzduchu. To by odpovídalo pozorovaní, podle kterého se domnělé kapičky během několika týdnů zvětšovaly. Dokonce i tempo, jakým „přibíraly“, odpovídá naměřené teplotě a vlhkosti atmosféry na místě přistání.

Ovšem tekutá voda rozhodně neznamená automaticky život. Stále platí, že chloristany jsou pro pozemský život jedovaté. Existují sice organismy, které dokážou přežít v extrémních podmínkách, ale život tak otužilý, aby mohl plavat v silných chloristanových roztocích s nízkou teplotou tání, neznáme (i když pochopitelně nikdo přesně neví, jak silný roztok by na Marsu mohl vlastně být).

„Kdybyste do něčeho takového ponořili libovolný pozemský organismus, sůl by z buněk vytáhla všechnu vodu,“ řekl vedoucí mise Phoenix Peter Smith z časopisu New Scientist.

Voda mimo dosah
Mezi odborníky má už teď tekutá voda na Marsu odpůrce. Podle některých hlasů mohlo jít jenom o malé kousky ledu, které narůstaly díky sublimaci v půdě pod sondou. Jestli je takový proces možný, závisí na specifických podmínkách (například jestli byla vzpěra Phoenixe chladnější než uvažovaný led apod.).

Zjistit, jaká je skutečnost, nebude jednoduché. Phoenix se na jaře téměř jistě neprobere k novému životu, a tak se žádná další přímá pozorování v nejbližších letech neuskuteční. Nilton Renno hodlá tvrzení posílit experimenty s chloristanovými roztoky v simulovaných marsovských podmínkách, ale jestli se mu podaří skeptiky přesvědčit, se teprve uvidí.