Našel jsem šíp starý deset tisíc let, říká biolog Petr Pokorný

Přírodovědci se stále častěji podílejí na archeologických výzkumech. Jak vaše práce mění pohled na historii?

Tradičně pojatá archeologie nabízí často jen jakési horizontální průřezy kulturními jevy. Archeologové zkoumají určité období do detailu a na to pak jakoby kladou navazující vrstvu kultury následující. Přírodovědné výzkumy naopak umožňují, abychom se podívali na proud dějin přímo, což může mít nečekané kouzlo.

Vzorky odebrané třeba z jezerních usazenin mohou informovat o nepřetržitém vývoji daného místa v průběhu staletí, nebo dokonce mnoha tisíciletí. Nečekaně se tak může otevřít vertikální pohled na minulost. Nehledě na to, že dva nezávislé popisy jsou vždycky lepší než jeden.

Kdy podobné rozbory výrazně pomohly archeologům?

Třeba při průzkumech pravěkého hradiště Vladař u západočeských Žlutic. Ač je to hradiště velmi významné, odborníci ho možná i kvůli jeho umístění v Sudetech donedávna opomíjeli. Intenzivně se začalo zkoumat až v posledních deseti letech. Měli jsme štěstí, protože se přímo uprostřed hradiště našla vodní cisterna vybudovaná kolem roku 350 před naším letopočtem. Od té doby až do dneška, tedy skoro 2500 let, se v ní usazují vrstvy sedimentů. A ty pro nás představují unikátní archiv.

Co prozradil?

Získali jsme spoustu cenných informací, které bychom se z archeologických pramenů nikdy nedozvěděli. Víme například, jak intenzivně bylo hradiště v různých dobách osídlené, ale také jak to tam vypadalo, když bylo opuštěné. Analýzy ukazují, že těsně před přelomem letopočtu odešli lidé nejen z opevněného Vladaře, ale také z celého přilehlého území. Okolní krajina tehdy zarostla lesem.

Semena polních plodin tedy svědčí o zemědělství a převaha semen dřevin v sedimentech zase ukazuje na les?

Přesně tak, ale častěji než semena využíváme pro analýzy pylová zrna. Je jich více a létají z větších vzdáleností, takže nám umožňují vytvořit širší obraz okolního prostředí. Hradiště Vladař slouží jako taková přírodní laboratoř, kde můžeme studovat dlouhodobé proměny krajiny. A ty nesouvisejí jenom s archeologií, ale také s ekologií nebo biologií.

Někdy vytváříme mapy, které znázorňují konkrétní krajinu v určitých obdobích. Studujeme pyl, semena, zbytky živočichů nebo hmyzu obsažené v sedimentech, provádíme chemické rozbory. Tím sice získáváme podrobné vhledy do určitých jevů, ale prostorová informace ukrytá v takových rozborech je obvykle velmi vágní.

Prostor dostáváme do map dodatečně z archeologických pramenů - třeba z rozmístění nálezů keramiky na povrchu polí nebo z archeologických výzkumů sídlišť a pohřebišť. Napovědět může ale i charakter půd či tvary reliéfu.

Víme třeba, že sídliště zpravidla vznikala na mírných, jižně orientovaných svazích v nevelké vzdálenosti od vodních zdrojů. Když propojíme archeologická data s údaji ze sedimentů, můžeme pomocí vhodného softwaru nakreslit prostorový model krajiny pro libovolný okamžik minulosti. Protože jsou mnohé údaje nejisté, připravujeme většinou více takových modelů, které znázorňují alternativní scénáře vývoje dané lokality.

Co taková mapa ukazuje?

Jsou na ní vidět sídliště, pole, pastviny, křoviny, lesy. Někdy se můžeme dobrat i podstatně větších detailů. Například zjistíme, jaké měl lesní porost složení nebo co se pěstovalo na polích. Ale to už se nám podaří jen za mimořádně vhodných okolností.

Uspěli jsme třeba zrovna na Vladaři. Na dně vodní nádrže, tedy ve vrstvě z doby kolem roku 350 před naším letopočtem, jsme našli koňský koblížek. V něm obsažené zbytky umožnily do detailu zrekonstruovat, jak vypadala louka, na které se ten kůň pásl. A to zase ukazuje, jestli vůbec nebo jak pravidelně tu louku někdo kosil. Dozvídáme se tak detaily z běžného života tehdejších lidí.

Kdy se daří sestavit přesnou mapu?

Ideální je, když máme k dispozici ne jeden, ale přímo celou síť záznamů v sedimentech. To se nám podařilo v případě projektu, v rámci kterého zkoumáme dlouhodobý vývoj kulturní krajiny v údolí Labe mezi Starou Boleslaví a Mělníkem. Tohle území navíc patří k nejlépe probádaným archeologickým prostorům na světě. Takže se pak nezávislá data lépe propojují, a tím vznikají ještě přesnější modely.

Mohou popsané výzkumy změnit pohled na české dějiny?

Určitě. Často se například diskutuje o Keltech na našem území. Máme řadu dokladů o jejich životě v Čechách, ale těsně před přelomem starého a nového letopočtu veškeré jejich stopy mizí.

Dlouho nebylo jasné, jestli to znamená, že Keltové naše území skutečně opustili, nebo že se nám pouze nedochovaly žádné doklady o jejich přetrvávající přítomnosti. Zrovna výzkumy na Vladaři přinášejí jeden z prvních komplexních dokladů o odchodu Keltů. V tomhle konkrétním případě se dá opravdu mluvit o totálním opuštění celé krajiny a jejím následném zdivočení.

K podobným událostem ale nedošlo všude. Ve zmíněném Polabí žili lidé neustále. Kontinuita osídlení tam zůstala nepřerušená minimálně posledních 7500 let. Změny kultur ve středních Čechách tedy neodrážejí nějaké katastrofy nebo kolapsy, ale jde spíše o průběžné změny kulturních tradic.

O období stěhování národů ve 4. až 7. století před naším letopočtem se opět mluví jako o chaotickém čase, kdy lidé opouštěli rozlehlé oblasti krajiny. Našimi metodami jsme to ovšem nepotvrdili, naopak to vyvracíme. Alespoň v úrodném jádru české kotliny.

Objevil jste také dávné jezero na Třeboňsku.

Ano i ne. Narazila na něj už koncem 70. let brněnská paleobotanička Vlasta Jankovská. Tehdy ovšem netušila, že bylo tak velké. V jedné kopané sondě objevila tenkou vrstvu jezerních sedimentů. Já jsem na její práci navázal v roce 1995 detailnějším průzkumem.

Ukázalo se, že jezero označované Švarcenberk, protože leželo v místě dnešního stejnojmenného rybníka, bylo překvapivě velké, staré a mimo jiné významné pro pravěkého člověka. Výzkum jeho sedimentů umožnil poprvé u nás a vůbec ve východní části střední Evropy detailně popsat prudké klimatické změny na přelomu poslední ledové doby a holocénu, čili naší geologické současnosti.

A jak jezero vlastně kdysi vypadalo?

Vzniklo před 16 tisíci lety. V době své největší slávy představovalo oválnou vodní nádrž o rozměrech 700 krát 400 metrů a voda v něm dosahovala hloubky deseti metrů. Plavaly tam kaprovité ryby a okouni. Postupně se zaplňovalo usazeninami, až před 4500 lety přirozeně zaniklo.

Co ukázal výzkum jezera?

Jelikož u nás bylo takových jezer hrozně málo, přitahovalo po celou dobu své existence pozornost lidí. V jeho okolí i přímo na březích jsme objevili hojné pozůstatky intenzivního osídlení ze střední doby kamenné. Lovci, sběrači a rybáři se tu usadili už před minimálně 11 tisíci lety. O tomhle období v Čechách zatím víme jenom velice málo. Hlavně proto je výzkum jezera a jeho okolí tak významný.

Staré osídlení jsme poprvé doložili právě prostřednictvím rozboru sedimentů. Nejprve jsme získali nepřímé doklady. Pyl, rostlinná semena i uhlíky nás upozornily na přítomnost člověka. Následně jsme začali s archeologickým průzkumem. Ten skutečně potvrdil, že jsme narazili na nejperspektivnější lokalitu pro výzkum tohoto důležitého období v Česku a možná ve střední Evropě vůbec.

Postupně jsme našli pozůstatky sídlišť na březích a v zamokřených místech dokonce jakési dřevěné konstrukce, které možná sloužily jako přístavní mola. Také jsme narazili na úlomky ratiště minimálně ze dvou šípů z borového dřeva. Jejich stáří podle radiokarbonového datování dosahuje deseti tisíc let, takže jde o vůbec nejstarší dřevěné předměty objevené u nás.

Nyní připravujeme společně s britskými archeology rozsáhlý výzkum jezera a jeho okolí, který by měl přinést spoustu důležitých informací.

A jak se proměnil život u jezera v dalších obdobích?

Do poměrně neúrodné oblasti dnešního Třeboňska se neolitičtí rolníci příliš netlačili. Životní strategie lovců, sběračů a rybářů tam proto mohly přetrvat daleko déle než třeba v úrodných středních Čechách. To je příklad jedné z otázek, kterou má řešit budoucí výzkum.

Takže neolitická revoluce, tedy nahrazení lovu a sběru zemědělstvím, byla spíše evolucí?

V podstatně větším měřítku, v rámci celé Evropy, se postup neolitických obyvatel zastavil na linii procházející zhruba středním Polskem. Směrem na sever ještě poměrně dlouho přežívali lovci a sběrači. Na Třeboňsku se nám možná ukáže něco podobného, ale v poněkud menším měřítku. Máme se tedy na co těšit.