Zpět na text Nobelovy ceny přehledně |
Letos je nejvýznamnější literární cena světa, udílená od roku 1901, už zase v plné síle. A aby se nežádoucí pauza v kontinuitě smázla, dostala ji Tokarczuková za rok 2018 a Handke za letošek. Čtyřčlenný výbor má navíc nově k ruce tým pěti kvalifikovaných rádců. Společně nejen vybrali, ale i zdůvodnili proč. Polskou beletristku (ročník 1962) komise ocenila za „vypravěčskou imaginaci, která s encyklopedickou vášní představuje překračování hranic jako způsob života“; rakouského dramatika, esejistu a prozaika (1942) pak za „za vlivnou práci, která s jazykovou vynalézavostí prozkoumala okraje a specifika lidské zkušenosti“.
Kdo si pod těmi frázemi představí všechno anebo nic, má dobrou šanci prověřit věc v reálu: jak Tokarczuková, tak Handke jsou totiž v českých překladech hojně k mání. Handke od roku 1969, kdy vyšel v orbisovském sborníku Západoněmecké moderní drama text jeho hry Sebeobviňování; Tokarczukovou představil prvně brněnský Host románem Pravěk a jiné časy (1999). Dohromady mají v češtině přes dvacet titulů.
Skalpel proti zanícení
Letošní nobelovka se vrací po výbojích z posledních let, kdy byly oceněny nonfikce Světlany Alexijevičové (2015) a písničkářství Boba Dylana (2016), plně k literatuře. A to literatuře střední Evropy. Tuhle kategorii sice ve tvorbě propagoval hlavně Milan Kundera, letos na apríla devadesátiletý, ale komise volila jinak. Sice nezpochybnitelné jistoty, opakovaně ceněné na mezinárodní úrovni a chválené kritikou, ale v jádře vlastně protikladné.
Záhady kosmu na Nobelovu cenu. Vesmír je tajemnější, než jsme si mysleli |
Zatímco Handke má na literární scéně pověst provokatéra, buřiče a rozvratníka, který s gustem až misantropickým spílá nejen publiku, ale taky globální společnosti a politice, Tokarczuková funguje spíš jako tmel, jako ta, kdo svým dílem spojuje – právě na základě společné středoevropské zkušenosti, ať té reálně dějinné, či té literární. Ostatně i pomyslná temperatura jejich psaní je opačná: Handke je chladný a emocionálně nezúčastněný, píše, jako by řezal blýskavým skalpelem; Tokarczuková je naopak nepokrytě angažovaná, zanícená, zaujatá nejen svou, ale i obecnou věcí.
Handkeho vydalo v češtině naposledy pražské nakladatelství Rubato: jednak raný kus Úzkost brankáře při penaltě (1970, česky 2013), převedený na filmové plátno Wimem Wendersem, jednak novější práci Velký pád (2011, 2013). Jmenovatel je přes časovou odlehlost společný: hlavní postavy jsou na cestě a není jim nejlíp. Šijou s nimi běsi, zmáhají je výboje iracionality, prostupuje jimi základní pocit existencialismu – odcizení. Jsou prostě nesví, bez cíle, bez zájmu.
Spisovatelka zamíří do Prahy
Tokarczukovou proslavili zaprvé spirituálně-poutničtí Běguni (česky 2008), zadruhé spolupráce s Agnieszkou Hollandovou na filmové adaptaci „postmoderního morálního thrilleru“ Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých (2010) a do třetice monumentální, málem devítisetstránková kniha Knihy Jakubovy (2016); ta zachycuje „velkou cestu přes sedmero hranic, pět jazyků, tři velká náboženství a nespočet menších“. Na rozdíl od obrazoboreckého Rakušana jde Polka od jednotlivostí k celku, k reflektující i nadějné syntéze.
Půl hodiny po vyhlášení stopatnáctého a stošestnáctého laureáta Nobelovy ceny za literaturu přišla mailem zpráva od Guillauma Basseta, programového vedoucího Světa knihy: „Olga Tokarczuková potvrdila svou návštěvu Světa knihy Praha v květnu 2020!“ A kdy bude v Čechách naživo Peter Handke? Poprvé a zatím naposledy se tu zastavil před deseti lety, aby převzal Cenu Franze Kafky; městu se prý do té doby vyhýbal cíleně, znal je totiž celé z literatury.
Je tu jeden návrh: když už je jistý jeden, zlanařit druhého – a zopakovat na Světě knihy úspěšnou nobelistickou diskusi, kde se letos potkali Herta Müllerová a Mario Vargas Llosa. Ostatně i oni dostali nobelovku za literaturu hned po sobě: Müllerová 2009 a Vargas Llosa rok nato.
