Smrtonosný virový Lazar

Na sklonku první světové války propukla děsivá chřipková pandemie, která připravila o život několikanásobně víc lidí než celý předchozí válečný konflikt. Odhaduje se, že zahubila 40 milionů lidí. Podle odhadů zohledňujících i úmrtí v koloniích, se mohl počet obětí vyšplhat až na 300 milionů.

Takzvaná španělská chřipka byla vysoce nakažlivá a její virus zabíjel s 25krát vyšší účinností než původci jiných chřipkových pandemií. Výjimečné zabijácké vlastnosti španělské chřipky nedávají epidemiologům spát.

Někteří odborníci přičítají děsivé následky španělské chřipky pohybu lidských mas, který vyvolala válka, a zbědovanému stavu obyvatelstva. Jenže co když byl virus španělské chřipky skutečně výjimečně „nadaný“ zabiják, který se může objevit znovu?

Konec spekulacím učinili američtí virologové v roce 2005. Vykopali z věčně zmrzlé půdy na Aljašce jednu z obětí španělské chřipky a odebrali od ní vzorky tkání se zbytky dědičné informace chřipkového viru. V laboratoři pak ze zlomků rekonstruovali kompletní virus. Původce španělské chřipky vstal z mrtvých, a už první pokusy na laboratorních myších naznačily, že je „výjimečný“. U myší se o překot množil a rychle zabíjel.

Skeptici namítali, že myší imunitní systém se od imunitní obrany primátů v mnoha směrech liší. Lidé by mohli viru vzdorovat podstatně lépe. To vyvrátil až mezinárodní tým vedený japonským virologem Jošihirem Kawaokou.

Vyzkoušel účinky oživeného viru na makacích. U opic se do 24 hodin projevily známky nástupu silné chřipky. Během několika dní virus zachvátil dýchací cesty a způsobil na jejich tkáni rozsáhlá poškození. Opice se doslova topily v krvi, která jim zaplavila plíce. Do týdne musely být všechny utraceny.

Virus neničil opicím plíce přímo. Dráždil imunitní obranu nakažených zvířat, až tělo ztratilo nad obrannými aktivitami kontrolu. Imunitní systém chrlil takovou záplavu obranných a poplašných molekul, že to buňky plic neunesly.

Tým amerických virologů vedený Paterem Palesem prověřil schopnost viru španělské chřipky šířit se mezi oběťmi. Pokusy na fretkách, jejichž dýchací cesty se ze všech zvířat nejvíce podobají lidským, ukázaly, že i tady „virus 1918“ vyniká. Vděčí za to velmi malé změně v dědičné informaci.

Kawaoka a jeho spolupracovníci připravují obdobné studie, při kterých by zjistili, jak velké změny virové dědičné informace stojí za schopností původce španělské chřipky rozdráždit lidský imunitní systém za hranice únosnosti. Podle nich studie umožňují odhadnout rizika, jaká představují stávající varianty chřipkových virů.

Už teď je ale jasné, že virus ptačí chřipky dráždí imunitní systém svých obětí podobně jako španělský „bratranec“. Jen zatím nezískal jeho schopnost šířit se mezi lidmi.

Nebezpečné hrátky se smrtí?
Když americký virolog Jeffrey Tautenberg v roce 2005 „oživil“ virus španělské chřipky, ocitl se v ohni kritiky některých kolegů. Mikrobiolog Richard Ebright z Rutgersovy univerzity a mnozí další mu vyčítají, že vrátil na svět velmi nebezpečný mikroorganismus. Pokud by virus unikl mimo přísně střežené prostory speciálních laboratoří, vypukla by chřipková pandemie, jaká za poslední století nemá obdoby. „Tenhle virus už nikdy neměl spatřit světlo světa,“ tvrdí Ebright.
Ebrightovi se nelíbí ani to, že výsledky výzkumu na viru španělské chřipky otiskly prestižní vědecké týdeníky Nature a Science. To samo o sobě zvyšuje riziko, protože je to signál pro další vědecké týmy, aby experimentovaly s podobně nebezpečnými původci infekčních nemocí. Podle Elbrighta vědci v honbě za slávou překračují hranice rozumného rizika.