„Svět vyprahlé planety Arrakis film představuje velkolepě a nebude divu, vzroste-li díky tomu v multiplexech prodej sodovky. Působivé jsou i scény bojových či záchranných operací, když k nim dojde,“ píše ve své recenzi velkofilmu Marcel Kabát. Co ale Duna, po které šílí miliony fanoušků po celém světě, vlastně je?
Na začátku příběhu hrabě Leto Atreides dostane do poručnictví nehostinnou pouštní planetu Arrakis (také známou jako Duna), jediný zdroj nejvzácnější vesmírné substance zvané melánž, koření, které mimo jiné prodlužuje lidský život.
  |
Leto tuší, že jde o promyšlený plán nepřátelského rodu Harkonnenů jednou provždy se Atreidesů zbavit, ale stejně spolu se svým synem Paulem na planetu odcestuje. Říct, že tam na ně čekají problémy, by zdaleka nevystihovalo skutečnost. Osud rodu leží na bedrech mladého Paula, Letova syna.
Paul, kterého v novém snímku ztvárnil talentovaný Timothée Chalamet, se ale necítí být hrdinou. Musí si projít duchovním a osobním růstem, k čemuž mu dopomáhá i setkání s melánží.
Planetu Arrakis obývají i Fremeni, beduínský národ mající od konzumace melánže svítivě modré oči. Neoficiálním maskotem Duny je pak obří písečný červ, kterému Fremeni neřeknou jinak než Shai-Hulud. Bytost, která je pro pouštní lid ztělesněním božstva planety Arrakis, si ráda smlsne na strojích těžících vzácné koření.
Shai-Hulud má ale leccos společného se skutečnou kryptozoologickou bytostí jménem Olgoj chorchoj. Tento mýtický písečný červ údajně obývá poušť Gobi, ačkoliv jeho existence nebyla nikdy prokázána.
Když se hýbe písek
Dunu vytvořil v roce 1965 americký spisovatel Frank Herbert (1920-1986). Knihu tehdy vydalo americké nakladatelství Chilton Publishing, které se specializovalo převážně na příručky k automobilům. Svůj největší úspěch Herbert posléze rozvinul v pěti pokračováních - Spasitel Duny (1970), Děti Duny (1976), Božský imperátor Duny (1981), Kacíři Duny (1984) a Kapitula: Duna (1985). Po Herbertově smrti v sérii pokračoval (a stále pokračuje) jeho syn Brian.
Herbert se pro ságu inspiroval u pohyblivých písků, které byly problémem hlavně ve státě Oregon. V dopise z roku 1957 píše: „Tyto písečné vlny umí být stejně ničivé jako přívalová vlna vody. Stály už i několik životů. Dokážou pomalu zahubit lesy, zvěř připravit o útočiště, ničit jezera a přístavy.“
Vládě se posléze podařilo situaci dostat pod kontrolu pomocí rostlin s dlouhými kořeny, jež písky zpevnili. O celé akci Herbert napsal fascinovaný článek, ale nikde mu ho neotiskli. Zde se ale pravděpodobně zrodil ekologický přesah Duny - potřeba, aby „mrtvý“ a nebezpečný písek znovu ožil zelení.
U samotné melánže se Herbert inspiroval psychedelickými drogami, jež byly v šedesátých letech u mládeže běžné.
Ačkoliv je Duna největším úspěchem amerického spisovatele, rozhodně není jeho jedinou ságou. Napsal také čtyři romány ze série Pandora, klasičtěji pojatém sci-fi dobrodružství odehrávajícím se ve vesmíru. Je autorem i několika samostatných románů. Například v knize Hellstromův úl si klade otázku, co by se stalo, kdyby se lidé chovali jako mravenci.
Mimochodem, Herbert několik let před Dunou napsal krátký příběh Planeta koření. V něm muž jménem Barri musí se svým osmiletým synem putovat nebezpečnou pouští. K přežití jim slouží tehdy ještě bezejmenné koření. Příběh se nikdy nedostal ke čtenářům, což by teoreticky mohl časem změnit Herbertův syn Brian.
Několik pokusů
Na Duně si již v roce 1981 vylámal zuby jinak velmi oceňovaný režisér David Lynch (Městečko Twin Peaks, Mullholand Drive). Ten údajně neměl sci-fi příběhy vůbec v lásce, ale vše se změnilo, když si Herbertův román přečetl.
Film vznikal za chaotických podmínek. Filmaři se nakonec rozhádali kolem scénáře. Lynch na něm pracoval spolu s Ericem Bergrenem a Christopherem De Vorem, ale trio se nepřeneslo přes své rozdílné názory. Nakonec Lynch zůstal sám. Pod jeho vedením vznikly dvě verze filmu - dvouhodinová určená pro kinosály a čtyřhodinová televizní verze.
Výsledný snímek byl na každý pád propadákem. Při rozpočtu zhruba 40 milionů dolarů vydělal jen něco málo přes 30 milionů. Ani kritika Dunu nešetřila a „smlsla“ si hlavně na komplikovaném a těžko pochopitelném Lynchově scénáři.
Jeden z fanoušků se Lynche zeptal, na který ze svých filmů je nejvíce pyšný. Výše uvedené faktory jsou nejspíš tím důvodem, proč režisér odpověděl, že je pyšný na všechno kromě Duny. Dlužno dodat, že na kulisách (především nábytku) pro Lynchovu Dunu se podílel známý švýcarský umělec H. R. Giger, výtvarný otec Vetřelce.
Zajímavý je i vznik televizní verze Duny. Tu v roce 2000 pro televizi Sci-Fi Channel natočil režisér John Harrison (Kniha krve, Příběhy z temnot). Díky tomu, že film vznikal v barrandovských ateliérech si v něm zahrálo i několik českých herců a kostýmy pro ni navrhl Theodor Pištěk. Herec Karel Dobrý ztvárnil jednoho z vůdců Fremenů Lieta-Kynese. V letošní Duně je pak postava ženou, kterou si zahrála Sharon Duncan-Brewsterová.
Jednu z hlavních rolích si ve filmu střihla herečka Barbara Kodetová. Ztvárnila Shani Kynesovou, dceru filmového Karla Dobrého. V současné Duně role připadla Zendaye.
Ještě zajímavější je ale filmová adaptace Duny, která se nikdy nestala realitou. Snímek pod křídly renomovaného výtvarníka Alejandra Jodorowského měl mít hudební doprovod od kapely Pink Floyd a jedné z rolí se měl chopit malíř Salvador Dalí. Projekt, o kterém autor tvrdil, že měl být „drogovým zážitkem bez drog“ měl plánovanou stopáž neuvěřitelných 14 hodin. Peripetie kolem filmu mapuje dokument Jodorowského Duna.
Staň se Paulem i ty
O popularitu celé značky se nemalou měrou zasloužily i počítače. V roce 1992 vydala společnost Virgin Interactive stejnojmennou budovatelskou strategii. Hráč se chopí role Paula Atreidese a kombinací politiky a vojenské taktiky má za cíl vyhnat z Arrakis barona Harkonnena.
Videohra byla i milníkem v historii díky tomu, že jako jedna z prvních nebyla na disketách ale CD. Díky tomu na hráče čekaly i úryvky z Lynchova filmu nebo plné namluvení postav od filmových hvězd. Druhý díl strategie, u hráčů ještě oblíbenější, vyšel ještě ten samý rok.
