Na scéně jsou nejprve rustikální lavička a trojnožka, u nich dvoje housle, kontrabas a tahací harmonika a v pozadí zavěšené lano, na kterém jsou přivázány kravské zvonce. Vejdou čtyři muži v prostých venkovských šatech, vezmou nástroje a začnou hrát typickou alpskou (tyrolskou) hudbu. Hrají zaníceně, lehce rozvrzaně, ale neparodují – navozují pocit poklidné atmosféry, klidu a bezpečí.
Na konci druhé skladby se však ozvou prvé disharmonické tóny a muž s harmonikou začne tančit. Nejde ale o uvolněný, osvobozující tanec, nýbrž spíše o strojově opakující se pohyb, při kterém nohama důrazně vydupává pochodový rytmus. Postupně se k němu přidávají i zbylí protagonisté a v přísných, dalo by se říct vojensky vedených drahách vytvářejí různé pohybové sestavy. Úvodní idyla je pryč, pohyb, který má násilnické, manipulativní rysy, působí temně a zlověstně. Minimalisticky repetitivní ráz pohybu navíc stupňuje sugestivitu podívané. Na konci prvé části tři přísně vypadající muži sledují čtvrtého, jak se mezi nimi snaží zoufale udržet v pohybu – „při životě“, nakonec ale padá vysílený k zemi.
  |
RECENZE: Opletal Michala Háby. Servírovali otrávené chlebíčky! |
Simon Mayer použil alpskou hudbu a s ní spojené tance jako materiál k svébytnému uchopení, jež odkrývá „odvrácenou tvář“ tohoto materiálu – nahlíží pod povrch oné folklorní idyly. Což lze s trochou odvahy, nikoli však svévolně interpretovat tak, že nahlíží pod povrch rakouské historie a vytahuje její stinné stránky (dejme tomu třeba neblahou nacistickou minulost) a vytváří tím vlastně svébytné politické divadlo – aniž by k tomu potřeboval nějaké křiklavé prostředky.
Ve druhém kole protagonisté poté, co si za tísnivého, jakoby vězeňského osvětlení odpočinou, tančí de facto variace téhož – nyní ale zcela nazí. Sledujeme pohyby zpocených, čím dál vyčerpanějších těl, jejich sestavy působí brutálněji, animálněji a naléhavěji. Toto je vrchol inscenace.
Ve třetím kole režisér vnáší do Sons of Sissy homosexuální motiv. Dva muži se k sobě chtějí tělesně přiblížit, dotknout se. Nakonec společně tančí radostný, očistný tanec, idyla však trvá jen chvíli a pod vlivem zbylých dvou mužů se pohyb opět mění v zápas, souboj. Vložený motiv však, zdá se mi, odvádí inscenaci jinam a je zbytečně určitý. Totéž se týká i závěrečné, nejexpresivnější části, která se točí kolem zabíjeného a umírajícího zvířete – býka. Mayer tu dává inscenaci rituální ráz a opět: vychází přitom z alpských kulis. Dřevěná trojnožka se mění v býčí rohy, práská se bičem, harmonika i účinkující vyluzují zvířecí vzdechy a do toho se svíjí tělo jednoho z protagonistů. Celá situace je však, podobně jako třetí část, příliš explicitní a jednoznačná.
I přes uvedenou sestupnou tendenci však inscenace Sons of Sissy představovala neobyčejný divadelní večer.
Simon Mayer: Sons of Sissy Námět, choreografie: Simon Mayer Výprava a kostýmy: Andrea Simeon Festival Pražské křižovatky, Nová scéna Národního divadla, 1. 10. |
