V srpnu 1975 se na titulní straně deníku Bild objevila předpověď 40-ti stupňových veder. Tehdy se ještě nemluvilo o změně klimatu, CO2 nebylo kletbou lidstva, zelení nebyli kazatelé. Titulek v novinách se věnoval zdraví – Počasí se stává životu nebezpečným! Letošním vedrům se dříve říkalo léto, nyní je to „klimatická krize“, která má poskytnout propagační materiál pro zvýšení teploty o 1,5 stupně do roku 2100.
Tento cíl se rozplynul už v okamžiku, kdy byl vytyčen. Svět se vyvíjí v rozporu s tím, co se slibuje na velkých konferencích. Vždyť údaje Světové meteorologické organizace (WMO) ukazují, že průměrná roční teplota by se mohla zvýšit o 1,5 stupně již v roce 2026.
Ano, my lidé nepochybně máme vliv na životní prostředí a počasí i klima. Ale opravdu je nutné se děsit, bičovat se a vyhlížet apokalypsu? Klimatické změny byly vždy průvodcem historie naší Země.
K čemu jsou klimatické konference? Státy nedokážou udržet závazky a svět se otepluje příliš rychle |
Změny nezažívá jen počasí. Mnohé se mění. A my jsme tím ochromeni. Máme ještě šanci utvářet náš život bez falešných slibů, bez ochromujících pocitů viny, bez zdvižených ukazováčků? Příliš mnoho lidí má příliš mnoho zájmů, sociální sítě dávají šanci vyjádřit se všem a ke všemu a v důsledku toho plujeme v oceánu chaosu. Co dřív bylo černobílé, dnes hraje všemi barvami.
Když v roce 1964 vyšlo album Boba Dylana The Times They Are a-Changin’ – Časy se mění s politicky nekompromisními písněmi, stal se Dylan hlasem mladé generace, která v té době žila ve velké naději na lepší budoucnost:
As the present now
Will later be past
The order is rapidly fadin’
And the first one now
Will later be last
For the times they are a-changin’
V touze po míru a svobodě šla květinová generace na barikády. V 70. a 80. letech přerostly nepokoje v silné protijaderné hnutí, které v roce 1980 vyústilo v založení Strany zelených v Německu. „Také jsem na demonstracích házel kameny a používal násilí,“ prohlásil nedávno bývalý ministr zahraničí Joschka Fischer (Bündnis 90/Grüne).
Danuše SieringDanuše Siering žije v Berlíně a Praze. Je zakladatelkou galerie Černá labuť, projektu Go Florenc a Česko-německého Salonu. Vydává N&N Czech German Bookmag.  |
Jak se asi cítí „zelení“ dnes, když právě za jejich vlády se schvalují dodávky zbraní, dováží křemík pro solární energii z otrocké práce v Sin-ťiangu a jaderná energie se začíná zelenat? Jednání o prodloužení životnosti jaderných elektráren v Německu mají zachránit nejistotu v zemi, kde strach neúprosně míří do všech vrstev bohaté společnosti. Co dřív bylo „zelené“, je stejně „zelené“ i dnes? Časy se mění...
Für immer jung
Karel Gott patří k té hrstce českých umělců, kteří jsou známí v obou zemích. Vždy elegantní a diplomatický, nebyl zastáncem žánrových hranic. O to větší bylo překvapení, když v roce 2008 nahrál s kontroverzním berlínským rapperem píseň Für immer jung – Navždy mlád. Bushido, jehož hudební kariéru od dětství provázely drogy a násilí, vzpomíná na začátek spolupráce: „Pan Gott mi podal ruku jako gentleman a odpověděl stručně: „Bushido, jdu do toho.“
Bushido a Karel Gott jsou dvě generace, které by těžko mohly být životním postojem i hudebním stylem vzdálenější. Přesto se jejich píseň stala součástí úspěšného Bushidova projektu, filmu Zeiten ändern dich – Časy tě mění:
Ey, Zeiten ändern dich
Junge, ob du willst oder nicht
Glaub’mir: Das hier ist kein Film
Du kriegst im Leben nichts geschenkt
Auch denk’ an mich, wenn ich dir sag’:
Zeiten ändern sich
Autobiografický film se stal ikonou gangsterského rappu. Vyšel v roce 2010 a Bushido ho doprovodil vlastní hudbou. Scénář napsal držitel Oscara Bernd Eichinger a režíroval ho Uli Edel, který natočil také úspěšné filmy Meine Kinder vom Bahnhof ZOO a Last Exit Brooklyn. Čas však změnil i Bushida. V roce 2017 se rozešel s bývalými parťáky z gangsterského klanu Abou Chaker. Bylo mu vyhrožováno, byl vydírán a zraněn. Soudní řízení probíhá již dva roky...
Realita v Evropě je dnes často drsnější než gangsterský thriller. Nejen Bushido zjišťuje, že včerejší přátelé jsou náhle protivníci – a naopak. Západ chce srazit Putina ekonomickými sankcemi na kolena. Nechceme kupovat „krvavé zdroje“ – proto raději jednáme s těmi, na jejichž rukou už krev trochu zaschla. Podobni studentíkům při zkoušce si evropští politici podávají kliku u současných ekonomických vítězů v Asii, na Blízkém východě či v Americe. Najednou evropským lídrům nevadí, že americké frakování plynu bylo ještě nedávno považováno za zločin proti životnímu prostředí a že katarské slunce nadále neúnavně spaluje lidská práva.
Jak rychle se dnes někdo může stát morálně přijatelným? Saúdskoarabský vládce byl ještě před nedávnem považován za vyvrhele kvůli vraždě prominentního novináře, dnes s ním Západ jedná ve snaze potrestat Rusko. Chtěli jsme, aby se Putinovy krvavé ruce třásly, teď se my třeseme před nadcházející zimou.
Strach ze zimy se ostatně táhne lidstvem jako červená nit, a to nejen v době války. V roce 1918, po rozpadu rakousko-uherské monarchie, se muselo nově vzniklé (německé) Rakousko vzdát veškerého majetku nacházejícího se na nově vzniklých územích.
Československo se na oplátku zavázalo dodávat Rakousku uhlí po dobu 15 let. Jenže přišla španělská chřipka, tuhá zima a hospodářský nedostatek a mladá Československá republika nebyla schopna dodávat palivo z Moravské Ostravy. Mrznoucí obyvatelé Vídně se vydali do Wienerwaldu a káceli stromy, aby vůbec přežili. Přesto v té době zemřelo mnoho lidí; úmrtnost civilního obyvatelstva ve Vídni se po první světové válce zvýšila o 50 procent ve srovnání s obdobím před válkou.
Čechové žili s Rakušany v jednom státě přes 400 let a po většinu té doby v míru. Pak si uvědomili, že Rakousko-Uhersko je vlastně „žalář národů“ a i oni pomohli monarchii rozbít. O dvacet let později se kvůli rozpadu starých evropských pořádků vrátila válka znovu – ještě ničivější. Co dnes vypadá jako vítězství, může vést ke strašlivým zítřkům. A naopak.
Už Herakleitos říkal, že „nic není tak stálé jako změna“. Žijeme v době prudké ekonomické, ekologické a sociální transformace. Přitom je permanentní krizový režim posledních let naším věrným společníkem. Lidé špatně snášejí odříkání; vyvolávání strachu je však dobrým prostředkem, jak rychle dosáhnout utahování opasků. Strach užírá svobodu.
To vše ovlivňuje nejen globální realitu, ale i naše smysly, společenské chování a soukromý život. Dnes, více než kdy jindy, je dobré prozkoumávat své myšlenkové vzorce a svůj vnitřní svět. Abychom navzdory všemu, co se zrovna říká a píše, i nadále nechali rozvíjet náš kritický rozum, naši svobodu a lidskost.
