Dne 22. února uplyne rovných sto let od úmrtí jedné z velkých postav české architektury období pozdního historismu a secese Antonína Balšánka. Tento architekt, urbanista, teoretik a pedagog proslul především jako autor monumentálních budov a rozmáchlých urbanistických kompozic.
Balšánek se narodil v roce 1865 v Českém Brodě, podobně jako další významný projektant té doby Jan Koula, který však byl o deset let starší. Nicméně oba studovali na pražské technice a pro své rodné město již v roce 1884 navrhli neorenesanční budovu Sokola. Pak se ale jejich cesty rozešly a Balšánek se usadil v Praze, kde v polovině devadesátých let získal významnou zakázku na budovu městského muzea v parku na hranicích Nového Města a Karlína.
  |
Neorenesanční stavba se dnes bohužel tísní vedle nešťastné severojižní magistrály, Balšánek zde však zhodnotil svou dokonalou znalost historických slohů, kterou prohloubily jeho studijní cesty do Itálie. Byl také brilantním kreslířem, jak o tom svědčí jeho komplikované výkresy, například lavírované prostorové řezy i výtvarně dokonale zvládnuté perspektivy jeho staveb i jednotlivých detailů.
Muzeum není velký objekt, ale má skvěle vyřešený provoz a ozdobou je i jeho monumentální schodiště v půlválcovém rizalitu.
Divadla, mosty, muzea
Na sklonku předminulého století se Antonín Balšánek zúčastnil velké soutěže na budovu Městského divadla v Plzni (které se dnes jmenuje Divadlo J. K. Tyla) na komplikované parcele při Klatovské třídě. Sice získal až 4. cenu, ale jeho návrh byl nakonec zadavatelem doporučen k realizaci, protože vítězná studie Františka Krásného a Josefa Hoffmanna ve stylu nastupující secese se zdála tamním konzervativním městským radním „příliš vídeňská“.
I tato zakázka přinesla Balšánkovi uznání. Navíc ve stejné době se v Praze podle jeho projektu stavěl rovněž nový kamenný most Františka I. (dnešní most Legií), který nahradil již dosluhující most řetězový. Nebyl to úplně jednoduchý úkol, protože stavba, vedoucí z Malé Strany přes Vltavu k ústí dnešní Národní třídy, se nacházela v těsném sousedství „zlaté kapličky“.
Architekt se však úkolu zhostil se ctí, jeho most budovu Národního divadla vhodně doplňuje. Balšánek se následně stal profesorem na své alma mater, podobně jako jeho souputník Koula.
Antonín Balšánek se zúčastnil také soutěže na dostavbu Staroměstské radnice, zabýval se regulací Malé Strany a Hradčan a uspěl i v soutěži na Obecní dům; v letech 1904–1912 proto ve spolupráci s Osvaldem Polívkou projektoval známou dominantu Prahy (této stavbě jsme se podrobněji věnovali v naší rubrice 5. září 2020). Zatímco Polívka již byl silně ovlivněn nastupující secesí, Balšánek měl blíže k neobaroku. I on však postupně přešel k novému stylu, jak o tom svědčí třeba projekt pardubického Východočeského divadla nebo Vršovické spořitelny.
Důsledný konzervativec
Balšánek se zabýval i drobnějšími úkoly, třeba na Národopisné výstavě 1895 navrhl Hasičský pavilon, s Josefem Václavem Myslbekem vytvořil romanticky pojatý pomník Karla Hynka Máchy na Petříně nebo hrobku rodiny Weltschovy na Novém židovském hřbitově v katastru Žižkova.
Jeho jméno bychom našli také mezi staviteli činžovních domů – navrhl třeba neorenesanční činžák na malostranském Újezdě 9 (ten odkázal spolku Svatobor), neobarokní v dnešní Sokolovské ulici 22 v Karlíně a secesní v bubenečské Čechově 9. Pro továrníka Sehnoutku též projektoval romantickou vilu Annu ve východočeských Černožicích nad Labem, později bohužel necitlivě přestavěnou a dnes prázdnou.
Šalounův Světlonoš z Obecního domu
V průběhu první světové války se Antonín Balšánek věnoval studii zástavby Letenské pláně, kde na velkých perspektivách kreslil monumentální kompozice vládní čtvrti v eklektickém pojetí. Velkou péči věnoval také projektu Podlipanského muzea do svého rodného města, budova se však dočkala realizace až po architektově smrti.
Kromě projektování a pedagogické činnosti se Balšánek věnoval teoretické práci v oblasti dějin architektury. Vydal sešity Štíty a motivy atikové v české renesanci, Architektura střech doby barokové v Praze a Letohrádek Královny Anny na Hradčanech, jež doprovázel vlastními ilustracemi. V druhé dekádě minulého století však Balšánek ztratil kontakt s vývojem architektury. Na škole ho studenti pokládali za konzervativce a dostávali se s ním do konfliktu, někteří pak po sporech s ním školu opustili a hledali útočiště v daleko svobodnější atmosféře Kotěrovy výtvarné akademie. Balšánkova tvorba z přelomu století je však významná a zaslouží si naši pozornost.
