Když před 145 lety přišel na svět, patřila renesance už několik století minulosti. Přesto se stal právě Richard Klenka dokonalou inkarnací člověka, pro nějž se vžilo označení „renesanční“: uplatnil se jako architekt, designér, autor rekonstrukcí památek, pedagog – a v neposlední řadě také jako průkopník cykloturistiky.
Jeho jméno je již – bohužel – téměř zapomenuto. Přitom zejména v české metropoli po něm zůstalo několik výrazných staveb ve stylu svérázné secese.
Klenkův děd Antonín, sládek a významný pražský měšťan, získal rytířský titul od císaře Františka Josefa v roce 1867. V erbu měl kosmým břevnem dělený štít s trojicí žaludů, dále lva, praporec a heslo Pro praemio recti (Spravedlnost je odměnou). Rodu patřilo panství v Miloňovicích na Strakonicku. Mladý Richard studoval nejprve pražskou techniku, kde byl žákem Jana Kouly a Josefa Schulze.
  |
Když byl druhý jmenovaný pověřen stavbou Uměleckoprůmyslového musea v Praze, pracoval pak u něj Richard Klenka jako elév. Po této praxi odešel – jako jeden z mála tehdejších architektů (mnozí dávali přednost Vídni) do Paříže, kde pokračoval ve studiích na École des Beaux-Arts u profesora Gustava Raulina.
Časy se mění
Paříž byla na přelomu devatenáctého a dvacátého století fascinujícím městem. Byla to doba nástupu secese, ta se ale uplatňovala spíše ve výtvarném umění a designu. V architektuře byli Francouzi konzervativní a dávali přednost opulentním formám neobaroku.
Našly se ovšem výjimky – známé jsou třeba secesní přístřešky pařížského metra od Hectora Guimarda. K nemnoha dalším představitelům nového stylu patřil také architekt Leon Benouville, do jehož ateliéru Klenka nastoupil. Francouz tehdy pracoval na návrhu pavilonů pro velkolepou světovou výstavu, která se konala v roce 1900 spolu s olympijskými hrami (v pořadí druhými) právě ve francouzské metropoli. Mladý projektant tak dostal jedinečnou příležitost podílet se na jejich výzdobě.
Po návratu do Prahy nastoupil Klenka v roce 1902 další praxi – tentokrát u významného stavitele Františka Buldry, autora mnoha palácových staveb v centru hlavního města. Klenka podle vlastních záznamů navrhl pro Buldru například průčelí paláce Louvre na Národní třídě s dodnes populární kavárnou. Dále dnes již zbouraný dům na rohu ulic Na Příkopě a Na Můstku (tam, co dnes stojí postmoderní stavba manželů Šrámkových z osmdesátých let) nebo řadové činžáky v Dykově ulici na Vinohradech.
První samostatnou Klenkovou prací se stal neobarokní nájemní dům v Italské ulici číslo 4 rovněž na Královských Vinohradech. V obdobném stylu pak autor navrhl i dům U Zlatého kříže na Staroměstském náměstí v sousedství paláce Kinských. Pozdvižení však vyvolaly až další Klenkovy stavby, zejména trojice nárožních domů s prvky historismu a secese, opatřená bizarní dekorací v eklektickém stylu. Šlo o činžáky v Pařížské ulici 17, na Strossmayerově náměstí 10 a Janáčkově nábřeží 5.
Tyto stavby – zejména prvně jmenovaná v oblasti asanace – pobouřily architekty Kotěrova okruhu, tedy průkopníky střízlivé moderny. Ti Klenku a jeho kolegy, kteří se podíleli na dekoraci nových staveb v oblasti bývalého ghetta, obvinili, že rezignovali na moderní architekturu a místo ní vytvářejí nevkusné eklektické budovy. Když se ale podíváme na Klenkovy domy podrobněji, najdeme tam řadu pozoruhodných detailů a dokonalé umělecké řemeslo. Dnes se prostě jeho stavby jeví v daleko příznivějším světle.
Střízlivý učitel ornamentu
Richard Klenka byl, spolu se stavitelem Františkem Weyrem, rovněž autorem hotelu Ambassador na Václavském náměstí, který byl později doplněn o dostavbu dvorního traktu s populárním biografem Passage. I Ambassador je příkladem eklektické architektury, ale ze stavebního hlediska je zajímavý svou progresivní železobetonovou konstrukcí. Další Klenkovy stavby byly již kritiky jeho rané tvorby přijaty vlídněji a mají blíže k modernistické architektuře.
To platí zejména pro tři domy v asanaci – mohutný činžák v Maiselově 21 a dvojdům v Široké 4–6 s redukovaným dekorem, rozměrnými okny a tvrdými omítkami. V podobně střízlivém pojetí byl navržen i vlastní dům architekta z roku 1909 – první vilový objekt na pražské Hanspaulce – v ulici Nad Strakovkou 13, stejně jako budova s tiskárnou Josefa Vrly v Prostějově.
Klenka se rovněž aktivně účastnil Jubilejní výstavy Obchodní a živnostenské komory na pražském výstavišti, konané v roce 1908. Projektoval dnes už neexistující centrální pavilon a také dosud funkční hostinec U Primasů.
V roce 1929 byl pak svérázný architekt pověřen, aby navrhl interiérovou expozici Československa na Světové výstavě v Barceloně (Češi tam neměli vlastní stánek a vystavovali v rámci pavilonu navrženého španělskými architekty).
Během své pestré kariéry se Richard Klenka zabýval i restaurováním památek. Pracoval například na katedrále sv. Mikuláše v Českých Budějovicích, navrhl rovněž oltář v poutním kostele na Svaté Hoře u Příbrami. A činný byl také jako pedagog. V letech 1902 až 1935 byl profesorem ornamentálního kreslení na pražské uměleckoprůmyslové škole. Pamětníci na něj vzpomínali jako na podivína a také propagátora cyklistiky; vyrážel totiž každé léto na svém bicyklu do Španělska. Zemřel v roce 1954.
