Talent v ateliéru nerozvinete, musíte vyjít ven a komunikovat s lidmi, říká malíř

Lidovky.cz: Malujete dlouho. Co byste označil jako zlomový bod pro vaši práci?
Pro domácí - rodné prostředí České republiky je to především poslední rok, během něhož se toho mnoho změnilo. Zásadním způsobem se rozrostl okruh podporovatelů, dnes k mým sběratelům patří i moji vrstevníci, a to mi udělalo obrovskou radost. Důležitou roli v tom sehrál projekt v Museu Montanelli. Ten mi napověděl, že je o mou práci zájem i doma. Začal jsem proto po letech práce v zahraničí aktivně hledat další příležitosti. Dříve to nešlo, nemohl jsem být na tolika místech zároveň.

Lidovky.cz: Když říkáte, že člověk nemůže být všude… u vás to tak trochu působí, žil jste ve Švýcarsku, Německu, chvíli ve Francii..
Byl to velmi intenzivní čas, byl jsem neustále na cestách. Velmi často společně s mámou, která mě doprovázela za volantem našeho auta. Byl to doslova kočovný život. Během 48 hodin jsem byl např. i na čtyřech místech - v Praze, Churu, Curychu, Bonnu a zpět v Curychu. Jedním slovem, nepředstavitelné. Jinak to ale nešlo, v mé profesi hrají klíčovou roli osobní vztahy a ty nelze vytvářet na dálku. Do toho jsem se seznámil se svou partnerkou Andreou (Vytlačilovou, módní návrhářkou). Jen v průběhu posledního roku měla praxi ve firmách ve Stockholmu, New Yorku a Paříži. A protože chceme být maximum času spolu, vznikl „trojúhelník”, tedy pravidelný pohyb mezi rodným prostředím, aktuálními projekty a společným časem s Andreou.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Lidovky.cz: Vaše práce má tu výhodu, že ji opravdu můžete dělat kdekoliv...
To je pravda, práce je se mnou v podstatě všude. Cestování mi pomohlo najít cestu k rychlejšímu soustředění. Přineslo to ale také schopnost plánovat, což s mou profesí tolik spojováno není, nicméně já sám ji považuji za klíčovou. Je až úsměvné, jak blízko si jsou různé profese, a to jak ve formě radostí, tak i občasných výzev.

Lidovky.cz: Živíte se dnes už pouze malováním?
Dnes už ano, nějakou dobu po škole jsem pracoval u reklamy a pak jsem navázal spolupráci s mámou, která je architektkou. Byla to neskutečně důležitá zkušenost, mohl jsem získat poznatky z jiného oboru. Výtvarný svět pro mě hrál díky rodinnému zázemí primární roli již od velmi útlého dětství, ale profesní naplnění přišlo teprve skrze setkání s různými lidmi, a to především z jiných profesí. To vše dohromady umožnilo dnešní pocit štěstí a naplnění.

Lidovky.cz: Setkávání s lidmi vám nebylo vlastní?
Dříve ne, mnoho let jsem strávil sám v ateliéru. Soustředil jsem se pouze na samotnou práci. Pak mi ale začalo postupně docházet, že talent, pracovitost a dílo samotné je příliš málo. Začal jsem se proto postupně učit to, co jsem do té doby považoval za nedůležité. Především to byla komunikace, tedy schopnost aktivně lidi oslovit a přiblížit jim své myšlenky. Trvalo mnoho let než jsem našel vhodná slova proto, abych vyjádřil svou vizi.

Lidovky.cz: Když se vrátíme na začátek. Umění jste studoval v Brémách, školu jste ale nedodělal, pak jste pracoval v reklamě a v současné době se již živíte tím, čím jste chtěl...
Ano, školu jsem po dvou letech opustil a začal hledat cestu v rámci reálného života. Jsem za toto rozhodnutí moc vděčný, a to i za vstřícnost, s jakou ho moje rodina tehdy přijala. Bez takové pomoci bych neměl možnost hledat vlastní cestu. Právě to mi umožnilo získat zkušenosti z dalších profesí. Být dobrý malíř nestačí. Musíte být také dobrý promotér své práce. Na tom se toho za posledních tři generace skutečně moc nezměnilo, pokud přemýšlím nad tím, jaký byl např. můj dědeček (Wilhelm Zlamal).

Lidovky.cz: Jak jste na tom se sociálními sítěmi?
Nová média jsou úžasná v tom, že dnes můžeme kontaktovat v podstatě kohokoliv. Pomáhají mi také udržovat kontakt a povědomí o aktuálních projektech v širším okruhu, tedy u lidí, s kterými dnes spolupracuji. A těch je dnes několik desítek. I náš společný rozhovor vznikl nakonec díky Instagramu, kde jste objevila mou tvorbu. V tu dobu jsem byl s Andreou v Paříži. Když jsem nahlédl do poznámkových bloků mého dědečka, tak i on si vedl přesné poznámky o tom, kdo projevil zájem, a o která díla. Komunikace s lidmi byla alfou a omegou mé profese již před sto lety. Proto svůj čas dnes dělím rovnoměrně mezi práci v ateliéru a čas s lidmi.

Lidovky.cz: Váš dědeček i otec se živili jako výtvarníci, vaše maminka je architektka. Jak dlouho trvalo, než jste jako dítě vzal do ruky tužku a začal malovat?
To je dobrá otázka, protože otevírá téma, které lidi fascinuje. Mám to štěstí, že jsem vyrůstal v prostředí, kde jsem měl možnost rozvíjet svůj talent od velmi útlého věku. V 6 letech jsem měl svůj první ateliér, kde jsem trávil v podstatě všechen volný čas. Byl to můj tajemný ostrov. Je to neuvěřitelné, ale letos v zimě budu moci revidovat 30 let kontinuální práce. Můj depozitář ve Šternberku čítá stovky a stovky děl, která plánuji začít postupně představovat. To, co se děje v posledních letech v mém životě, vnímám jako výsledek kumulované energie, která se sbírala po mnoho let, aby mohla vytrysknout jednoho dne. V ten správný čas. Díky lidem se proměnila v něco smysluplného.

Lidovky.cz: Radil vám otec při malování? Učil vás některé techniky? 
Měl jsem naprostou svobodu, do mé práce nikdo autoritativně nezasahoval. Část věcí jsem mohl objevil skrze domácí pozorování. Měl jsem také možnost se poradit a to je obrovský myšlenkový „urychlovač”. Ve sdíleném vědění je obrovská síla, urychluje cestu v prostoru a čase. Z domu jsem si odnesl poznání, že na začátku i konci stojí kresba. Je nejbezprostřednějším projevem našeho myšlení. Mnoho času jsem proto věnoval studiu a kresbě antických soch a reliéfů, které mi učarovaly svou přesností a zároveň subtilností. Právě zde ve věku nějakých 13-14 let vznikl fundament, s nímž pracuji dodnes.

Lidovky.cz: Tak jako se vyvíjí lidé, vyvíjí se i jejich tvorba. Vy jste dříve nepoužíval barvy, vaše malby byly černobílé. Kdy přišel zlom a barvy vás začaly zajímat? Bylo to vědomé rozhodnutí, nebo jste jednoho dne popadl barvy a začal malovat?
Potřeba barev přišla s časem, nebylo to hned, trvalo to dlouhých 10 let. Objev barvy přišel skrze mou partnerku. Kromě barvy je to ale také plátkové stříbro a zlato, tedy materiály, které mi do cesty vstoupily postupem času přirozeně samy. Ve své tvorbě se snažím nikam nespěchat, nechávám věcem potřebný čas. Věřím totiž tomu, že energie vložená do díla se přenáší na diváka. To, že je v mých dílech najednou barva, má hodně společného s tím, jak se cítím. Před 5 lety jsem byl více uzavřený, ale skrze život s Andreou se mi otevřel zcela nový svět. Myslím, že se to velmi dotýká lidské roviny. Začala nová kapitola mého života.

Lidovky.cz: Obrazům jste také začal dávat jména..
Pocítil jsem, že to může umocnit komunikaci s lidmi, může to otevřít první dialog. Ale i k tomu byl potřeba dlouhý čas. Hledání slovního vyjádření pro to, co dělám, bylo před 10 lety stresující, teď se z toho stala naopak radost. Nedovedu si proto představit, že bych dnes mohl žít bez zpětné vazby. A to jak od diváků, tak i od sběratelů.

Lidovky.cz: Mluvil jste o disciplíně a o tom, že si čas na práci musíte vyhradit a připravit se na ni, ale není to o tom, že čekáte v ateliéru, až vás políbí múza. Jak to tedy probíhá?
Tvorba je odrazem myšlení. Reflektuje to, co slyšíte, cítíte a vidíte. To vše se do ní promítá. Klíčovou roli zde hrají skici - poznámky, které jsou prvním zhmotnění budoucí vize. Klasický čas zde mnohdy neplatí. Někdy o něco dlouhé měsíce usilujete, ono to nejde a pak se vám naopak podaří něco zachytit - vytvořit během několika málo chvil. Lidé se mě často ptají na to, jak dlouho které dílo vznikalo a jak. Odpovídám, že tolik let, kolik jsem žil. Je to nevypočitatelné.

Lidovky.cz: Opakujícím motivem vašich posledních prací je slon. Dokázal byste vysvětlit, kde se vzal?
Objevil jsem ho během pobytu ve Stockholmu. Slon je výrazem naděje a radosti, kterou právě pociťuji. Je možná dokonce výrazem nové životní fáze, kde má své místo již nejen stín, ale i světlo. Jeden společný jmenovatel s figurální tvorbou posledních let zde ale přeci jen je - emoce. Není to jen o tom, že něco vidím a esteticky mě to zaujme, musí se mě to skutečně dotknout. A to se mi stalo právě se slony, pocítil jsem k nim blízkost.

Lidovky.cz: V poslední době proběhlo několik vašich výstav v Německu a ve Švýcarsku. Co v Česku?
Poslední tři roky jsem opravdu intenzivně pracoval především na projektech ve Švýcarsku. Vše začalo první výstavou v Churu, následovaly projekty v Curychu a Basileji. Tento intenzivní čas, daleko od domova mě proměnil. Začal jsem cítit klid a výstava v Museum Montanelli mi pomohla zjistit, že má práce oslovuje lidi nejen v zahraničí, ale také doma. Přišlo mi absurdní, že by za mnou lidé museli cestovat pouze do zahraničí a začal jsem aktivně hledat navazující příležitosti. Tak vznikl výjimečný projekt v Galerii U Betlémské kaple v Praze, který je velkou poctou a také splněným snem. Díky důvěře galerie zde vznikl unikátní dialog s českým klasikem Alénem Divišem.

Další důležité projekty budou brzo následovat. Mohu proto českým divákům slíbit, že má tvorba bude v Česku k vidění pravidelně. Dříve to nešlo, budoval jsem svou platformu v zahraničí. Dnes, ale cítím, že nadešel čas uplatnit svou energii také doma. Jsem otevřen novým impulsům, setkáním. Každý člověk, kterého potkám iniciuje myšlenky, které mi byly doposud skryty.