Jana Horálková nepřináší do galerie tradičně chápané sochařství, ale jak název expozice (Prostory úkrytů) nepřímo napovídá, jedinečný soubor interaktivních objektů, odkazujících mimo jiné i ke strukturám a pohybu základních částic známých z kvantové fyziky, vybízí diváka ke spolupůsobení. Může dílem procházet, najít si uvnitř svůj prostor pro úkryt, místo pro zamyšlení či kontemplaci.
Dílo mladé malířky Barbory Myslikovjanové v sobě skrývá mimořádnou emotivní sílu. Expresivní figurální malba leckdy připomíná sekvence z neorealistického filmu, v dřívějších pracích dominuje téma dětí v rodinném prostředí s leckdy nelichotivými a znepokojivými tušenými konotacemi. Expozice Rovnováha ticha klade důraz zejména na poslední tvorbu, v níž již probleskuje naděje v lidskou sounáležitost, lásku a blízkost k druhému člověku.
Jana Horálková (*1991) studovala sochařství v Antverpách na Královské akademii krásných umění a před tím absolvovala Institut umění a designu na Západočeské univerzitě v Plzni. Není ale úplně klasickou sochařkou v zažitém slova smyslu. Její konzistentní dílo vychází z abstraktních forem, které v matematické logice přírody tvoří krystalicky čisté schránky. Takto promyšlené modely ztvárněné v obvyklých materiálech postupně zvětšuje do monumentálních rozměrů a nabízí tak divákovi aktivní přímý fyzický a smyslový kontakt s těmito strukturami. Barbora Myslikovjanová (*1989) vystudovala AVU v ateliéru Vladimíra Kokolii a Michaela Rittsteina. Je pro ni typická expresivní figurální malba, která skrývá ve zdánlivě běžných momentech rodinného života a dětství psychologicky propracované silné motivy, leckdy velmi znepokojující. Je tu bolest v závoji tajemství, děti odevzdané napospas dospělým. Tedy těm, jejichž tváře v obraze nezachytíme, protože je nahrazuje divák sám. V posledních třech letech se zabývá vlastním hledáním rovnováhy, ve kterém má místo i naděje vkládaná do vztahů s okolními lidmi. |