Honzík se narodil v roce 1900 v bretaňském Le Croisic ve Francii. Architekturu studoval na pražské technice, kde také se spolužáky Vítem Obrtelem, Eugenem Linhartem a Jaroslavem Fragnerem založil protestní tzv. Puristickou čtyřku. Kritizovali tak způsob výuky tohoto konzervativního učiliště, kde se po posluchačích vyžadovala především perfektní znalost historických slohů, ale moderní tendence se tam nepěstovaly.
Proto se nutně muselo stát, že když se mladí rozhněvaní muži setkali s nově konstituovaným sdružením avantgardistů Devětsil kolem teoretika Karla Teigeho, přitahovalo je to k nim mnohem víc než ke vzorům, které jim předkládali ve škole. Devětsil měl kontakty na skutečná centra evropské architektury počátku dvacátých let – německý Bauhaus, ruské konstruktivisty, nizozemské hnutí De Stijl a samozřejmě na švýcarského architekta a teoretika Le Corbusiera, usazeného v Paříži.
První mrakodrap
Purismus, konstruktivismus a funkcionalismus se též nutně promítly do rané Honzíkovy tvorby. Na pražském Břevnově radikálně přestavěl starší rodinný dům, z nějž odstranil tradiční sedlovou střechu a nahradil ji systémem střešních teras, v puristickém stylu projektoval i dům v Košířích a roku 1928 ve funkcionalistických formách navrhl rodinný dům pro svého přítele, lékaře a spisovatele Františka Langera, a to v pražském Podolí.
Zásadní však pro mladého architekta bylo především období 1928–1934, kdy spojil své síly se spolužákem z techniky Josefem Havlíčkem (1899–1961). Zúčastnili se několika soutěží – např. na kolektivní bydlení – a získali zakázku na rodinný dům redaktora Jíšeho na Dívčích hradech v katastru pražského Smíchova (1928) s návrhem, který mj. obsahoval krásný motiv spirálního schodiště, vedoucího z patra do zahrady (vilka byla nedávno zničena necitlivou adaptací).
Detail paláce VPÚ s keramickým pláštěm
Prvořadá ale byla zakázka na stavbu výrazné pražské dominanty: paláce Všeobecného penzijního ústavu (VPÚ) na Žižkově z let 1929–1933. S 12 nadzemními podlažími se jednalo o nejvyšší budovu metropole, která tak hned získala poněkud nadnesenou přezdívku „první pražský mrakodrap“. Důležitější však bylo, že mladí avantgardisté H+H místo do té doby tradičního blokového způsobu zastavění s obestavěným dvorem navrhli křížový půdorys, doplněný o nízká křídla s byty a službami podle nejnovějších zásad, aby kanceláře byly co nejlépe osvětleny. Nechyběly samozřejmě další atributy funkcionalismu: železobetonová skeletová konstrukce, pásová okna, keramický samoomyvatelný plášť, střešní sluneční terasy…
Z hvězdy teoretikem
I interiér budovy byl moderní a velkorysý, nechyběly ani barevné akcenty na schodišti. Budova, později léta sloužící jako ústředí odborů, vyvolala samozřejmě kontroverze. Mnozí jí vyčítali drsný zásah do struktury starého Žižkova, na druhé straně další projektanti na tento počin chtěli reagovat v podobném stylu a vznikaly studie na nový urbanismus této rázovité městské čtvrti (např. Emanuel Hruška nebo Bohumír Kozák, shodou okolností oba pozdější předsedové Klubu Za starou Prahu). Dokončená stavba nadchla i Teigeho, který jí věnoval jeden ze svazků své edice zasvěcené moderní evropské architektuře, a dům se objevil v řadě světových periodik. Se zakázkou souvisela i stavba tří obytných domů pro zaměstnance VPÚ na Pankráci v katastru Nuslí.
Mladí architekti H+H samozřejmě čekali, že jim tento úspěch zajistí řadu dalších zakázek, ale nebylo tomu tak. Setkali se spíš se závistí svých kolegů. Nakonec se začali vzájemně obviňovat, kdo za to může, a ve zlém se rozešli.
Zatímco Havlíček pokračoval v architektonické kariéře, Honzík se věnoval převážně teorii (napsal knihy Úvod do studia psychických funkcí v architektuře, Tvorba životního slohu a další). Navrhl ale také několik víkendových domků pro své přátele. Po válce přednášel dějiny architektury na technice a v uvolněné atmosféře 60. let napsal výbornou vzpomínkovou knihu Ze života avantgardy, jedno z nejlepších svědectví o mimořádné atmosféře 20. a 30. let v Praze.
Zbývá ještě dodat, že s Havlíčkem se nakonec usmířili – v době, kdy jeden z přátel vážně onemocněl. Na Karla Honzíka také v našem rozhovoru zajímavě zavzpomínal Karel Hubáček, tvůrce vysílače a hotelu na Ještědu. Jako studenta ho mrzelo, že Honzík o avantgardě nerad mluvil, ovšem v éře tzv. sorely bylo tohle téma tabu. Na druhé straně ho pak kryl, když se Hubáček dostal do potíží s jedním svým projektem, a nebýt Honzíka, hrozily by mu různé postihy včetně vězení. Karel Honzík zemřel v roce 1966, pohřben je na vyšehradském Slavíně.
