5. prosince 2018 5:10 Lidovky.cz > Relax > Dobrá chuť

PAVLÍK: (Ne)motivace jako sprosté slovo

Pavol Pavlík | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Pavol Pavlík | foto: Archiv Pavola Pavlíka

Když se člověk kolikrát běžně prochází, třeba po parku a sleduje čas od času děti a jejích rodiče, v mnoha případech je to hodně silný impuls k zamyšlení. Prcek, co se učí na kolečkových bruslích, spadne, máma se k němu sklání, uklidňuje ho a „CHVÁLÍ”, jak je šikovný a že je na něj moc pyšná. Nebo holčička, která měří necelý metr a půl, vyleze na strom o větev výš, než jak to tady zvládla před týdnem. Dokázala to. Doběhne k rodičům a ti ji „POCHVÁLÍ”, že je skvělá, že jsou šťastní, jak je jejich dcera šikovná a že jí milují.

Chvály od rodičů jsme většina z nás v dětství dostávali hodně a já se ji jako otec snažím dávat svým dětem ve velkých dávkách. Z velice jednoduchého důvodu. Chvála totiž motivuje být v dané a konkrétní věci lepším. A je to tak neuvěřitelně silný nástroj pozitivního dopadu na lidi a okolí, který nás navíc nestojí vůbec nic! Já jsem už vyrostl, mojí rodiče už tady bohužel taky nejsou a jejich motivace pro mě odešla s nimi.

Lidé nejsou nástroj

Stojím už nějakou řádku let v kuchyních a neustále přemýšlím, jak by bylo fajn, kdyby každý nový člověk k rondonu, ve své nové práci hned fasoval i tu čistou a dobře míněnou a mířenou motivaci. To už snad na ní nemáme jako dospělí nárok? Gastronomie je nesmírně těžká pracovní disciplína. Není divu, že lidi často v téhle branži končí u alkoholu, v depresích, v dluzích a v horších případech i v kriminálu. Vztahy bývají hodně často napjaté. 

Právě v takových chvílích vypjetí by měli ideálně zakročit kompetentní, manažer, šéfkuchař, ředitel a ukázat proč jsou ve své funkci, z pohledu lidskosti a dát těm lidem reálný obrázek toho, co pro ně jako tým znamenají. Že nejsou jenom jejich nástroje na generování zisku, ale součástí úžasného celku, který by ani bez jediného z nich nemohl a nemůže zdravě fungovat!

PAVOL PAVLÍK

Má za sebou již bohatou kuchařskou historii. Vše začalo v rodném Slovensku. Rozhodl se vydat cestou kuchařského řemesla a stal se jedním z nejlepších. Působil v nejprestižnějších hotelových zařízeních ve Vysokých a Nízkých Tatrách a propracoval se až na vrchol tehdejší tamní gastronomie. Poté zamířil do Prahy. Vyzkoušel podniky jako Flambeé, hotel Boscolo, restaurace Alchymist, Le Patio a 9 let v slavném Le terroir. Bistrot 104, který snad není zapotřebí nikterak představovat a pro který získal ocenění Bib Gourmand, byl podle jeho slov zatím vrchol jeho kuchařského života. Následovalo angažmá v restauraci Benjamin, kde byl součástí nastolení ojedinělého a nového kulturně sociálního konceptu stravování. Nyní pokračuje dál a můžeme se těšit, co v Zámku Ratměřice a tamní restauraci Sequoia svým hostům připraví.

V kuchyni bývá stres dennodenní součástí každého, kdo se tam pohybuje a vše je to o ideálním načasování. Správný šéfkuchař by měl umět motivovat lidi kolem sebe a ve svém týmu v kuchyni, nejideálněji i mimo ní. Učit je, naslouchat, nechávat jim prostor, vytvořit pocit sebejistoty a navézt je směrem, který si sám představuje, bez emocí, výčitek a napětí. Obrovskou výhodou je přirozená autorita, kterou umí správně používat a dávkovat, chválou, podáním ruky, podporou a pochvalou v kritických situacích nešetřit. Snažím se o to, aby v mé kuchyni byli lidi motivovaní k lepším a lepším výsledkům. Hodinu po hodině, den po dni. Aby je práce motivovala něčeho profesně dokázat, i když by mělo jít jenom o posun v pozici v kuchyni. Je to jedno, ale musí ze mě cítit sami tu podporu, důvěru a ochranu. Já jsem v tu chvíli jejich hlavní hnací motor, motivátor, palivo, energie…

Věřím ve svůj tým a nemluvím jenom o kuchyni. V celý a kompletní tým, v místě kde teď působím. V jejich potenciál a schopnosti. A budu je ochraňovat. Vždy pokud budou plnit a dělat to, co po nich žádám a chci. A nenechám si to jenom pro sebe, ale dám jim to vždy najevo. Ráno u příchodu, během příprav, servisu a pak večer u odchodu. Ano, to „DĚKUJI” nás stojí tak málo a tak strašně moc dokáže a znamená…

Paradoxně se dnes navíc pak už celkem běžně setkávám s tím, že díky tomuto přístupu dokážu i z gastronomicky nezkušených zájemců dostat výsledky a produkt, že se mnozí rádoby odborníci a mistři svého oboru drbou za uchem. A jde vlastně jenom o tu jemnou a příjemnou komunikaci, při které zároveň nikomu nepodlézáte. Senzitivně musíte odhadnout všechny povahy vašeho týmu a ke každému přistupovat zvlášť a osobitě. Všichni jsme originál a všichni přijímáme okolí a konkrétní situace rozdílně a jinak citlivě. 

Dokážete zacílit na správný okamžik a i prostým poplácáním po zádech nebo obyčejným pokývnutím, oceníte snahu a dobrou práci daného člena vašeho mančaftu. Nebude už žádným překvapením, že nápaditost, iniciativa, i ve volném čase, tvořivost, přístup, chuť, kreativita a v neposlední řadě celkový přínos pro tým, bude na denním pořádku a každodenní součást naší práce.

V mojí kuchyni totiž motivace, poděkování a srdečné podání ruky není a nikdy nebude sprosté slovo.

Pavol Pavlík