Restaurant Jiná krajina najdete v Praze na Novém Městě v Řeznické ulici kousek od Karlova náměstí. Už pohled z ulice působí příjemně, nízko posazená okna s kovanými mřížemi večer lákavě svítí do noci. Interiér je zařízen bez velkých nákladů ve stylu lepší jídelny, je tu plno barev od starorůžové a azurové po okrovou, obložení s vyřezávanými ornamenty, které by obstály v každé jídelně od Indie až po Mexiko. Naproti baru široké nízké zrcadlo a k tomu tři nevelké abstraktní obrazy, jež by pozorovatel mohl považovat za opravdu jinou krajinu.
Chodbičkou, jakou najdete v kdejaké italské či řecké hospůdce, se dostanete do zadní místnosti. Ta dokazuje, že podnik je v růstu, obložení stěn jistě pamatuje snad začátek devadesátých let, výzdobu tvoří snad kdysi vtipně míněné fotokoláže s pražskými motivy, které působí dojmem, jako by už prošly mnoha podniky.
Od burritos po musaku
Krédem podniku je poskytnout strávníkovi zážitek z přirozené chuti a vůně surovin. Mnohé z nich si kvůli zaručené kvalitě pěstují ve vlastním skleníku. To vše demonstrují na mezinárodní kuchyni, takže tu můžete dostat například jídla indická, italská i mexická od čočkového dhalu, musaky až po burritos.
Jiná Krajina |
Denní nabídka se obměňuje, na výběr jsou dvě polévky, šest hlavních jídel, dva saláty a moučník. Pro představu tu můžete narazit na masový boršč i kulajdu, na beef Stroganoff, vepřové tournedos po toskánsku či grilovaný tempeh plněný houbovým chutney, vše v ceně 110–140 Kč. Stálá nabídka je rozsáhlejší: kvarteto malých specialit i polévek, šestnáct hlavních jídel, sextet salátů a trio moučníků.
Zmalých specialit neboli předkrmů jsme vybrali lilkové závitky po řecku – lilek plněný feta sýrem v rajčatové omáčce s uzeným sýrem, podávaný s bazalkovým rozpečeným toastem, pokapaným olejem (79 Kč). Chuť byla postavena na základní složce – rajském protlaku. A přirozená chuť protlaku byla také poslední výraznější chutí, s níž jsme se u této speciality potkali.
Z hlavních jídel jsme zvolili krůtí quesadillas – rajčatová tortilla plněná grilovaným krůtím masem, listovým špenátem, uzeným sýrem a smetanou; koriandrový dip a zakysaná smetana (135 Kč). Tady dominovala přirozená chuť tortilly, navíc zjemněná množstvím olivového oleje. Zakysaná smetana opravdu byla pouze vyklopená z kelímku, zřejmě aby si ji člověk mohl vychutnat bez příkras. Další vybrané jídlo budilo zvědavost: steak z norského lososa s kapsičkou se sušeným rajčetem a čerstvou bazalkou, provensálská omáčka, gratinované brambory (175 Kč).
ČTĚTE TAKÉ: |
Losos byl nepochybně čerstvý a jemné chuti. Gratinované brambory poskytly dvojí zážitek, při kraji byly propečené, uprostřed ovšem syrové či polosyrové a skýtaly tak poznání chuti jak propečených, tak syrových brambor. Lámal jsem si přitom hlavu, proč v Provence, jejíž jméno nesla omáčka, ji dělají bez koření a bez soli. Poslední položkou, kterou jsme ochutnali, byl malý salát z rukoly, salátových listů a čekanky s rajčaty, ochucený skutečně štědře olivovým olejem.
Musel jsem si kvůli tomu až vygooglovat, jestli značné množství olivového oleje skutečně patří do zdravé výživy. Zjistil jsem, že ano. Pomáhá totiž průniku vitaminů ze syrové zeleniny do organismu člověka. Nenašel jsem však, jaké množství oleje je k tomu potřeba, a vše uzavřel tím, že nám tu prostě oleje přáli. Nutno ještě dodat, že na každém stole byla slánka, takže jsme si pokrmy dochutili alespoň do té míry, abychom mohli předložená jídla sníst s trochou chuti.
Jako na lyžařském výcviku
V Jiné krajině dostanete nesporně i zdravé nápoje, na čelném místě citronovou, mátovou či zázvorovou domácí limonádu (0,3 l / 35 Kč), dále mošty a výběr čajů černých, bílých, zelených, ovocných i bylinkových. Pivo tu čepují nepasterizované: poličského Otakara 11°, svijanský Máz 11° (0,5 l / 30Kč) a svijanský Kvasničák 12,5° (0,5 l / 35 Kč), který je navíc nefiltrovaný, tedy piva, která patříkmým favoritům. Zde však postrádala tradiční jiskru, možná by výčepnímu prospěl aspoň letmý kurz točení piva nebo tu piva vytočí tak málo, že jim dlouho leží v sudu.
A vzhledem k tomu, že jsme v restauraci byli jediní, kdo pivo pil, jeví se druhá možnost jako pravděpodobnější. Ani vínu tu zjevně nevěnují velkou pozornost, v nápojovém lístku najdete dva druhy bílého a tři červeného z Itálie bez uvedení oblasti.
Obsluhující sestava mladých žen na nás udělala zprvu dobrý dojem, ochotně nám našla stůl, přičemž striktně vymezila čas na konzumaci na hodinu a čtvrt. Nakonec nám přece jen dala pocit času bez spěchu; prázdné talíře na stole jsme mohli pozorovat minimálně dvacet minut. Zajímavá byla i klientela – prvotní dojem byl, že si zde dali sraz samí mladí zaměstnanci neziskovek, pak se ukázalo, že je mezi nimi i řada studentů. A před odchodem v hluku družné zábavy měl člověk pocit jako při večerním posezení na lyžařském výcviku na horské boudě. Je tedy jasné, že Jiná krajina ví, pro koho vaří, a v tomto smyslu se jí to zřejmě daří.
