Dnes má Irena Pavlásková na svém kontě řadu úspěšných filmů, nasbírala mnoho filmařských cen, zvláště za první snímek, točený ještě za „totáče“ – Čas sluhů. K herectví, jak říká, se už rozhodně vracet nemíní. Ale ojedinělá role v Obecné škole pro ni důležitá byla, protože od té doby prý přesně ví, co herec od režiséra nejvíc potřebuje.
Lidovky.cz: V kinech právě běží Vánoční příběh, její nový film plný hereckých hvězd. Říkáte o sobě, že jste byla „introvertní plachá dívka s vadou zraku“. Jak se slečna, která se děsí většího počtu lidí, rozhodne, že bude režisérkou?
Já vám vůbec nevím. Já jsem se opravdu narodila s nedovyvinutým očním nervem, dokonce jsem chodila do mateřské školky pro slabozraké a dodneška nevidím úplně dobře. Ve škole jsem ke všemu vždycky musela sedět v první lavici, abych viděla na tabuli. Byla jsem nejvyšší ve třídě a seděla jsem v první lavici, umíte si to představit? Ta vada mě svým způsobem omezovala. Nicméně možná proto jsem byla na některé věci citlivější. Hodně jsem si malovala, psala si různé povídky... A postupem času, jak jsem vyzrávala, se ta oční vada lepšila.
Jistotu u filmu, že vám váš záměr stoprocentně vyjde, nemá vlastně nikdo nikdy. Vždycky začínáte znovu.
Lidovky.cz: Kdy vás napadlo, že budete režisérkou?
Já měla na devítiletce kamarádku, která byla strašně vyvinutá, taková velmi „urychlená ve vývoji“. Už v patnácti měla zkušenosti s chlapci a všechno mi to vyprávěla. A já to potom, aniž jsem tedy měla jakýkoli vlastní zážitek, zpracovávala do povídek. Dokonce jsem si to ilustrovala, jmenovalo se to třeba „Martina a Emil“. A pamatuju si, jak jsem si už tenkrát říkala, že by to byl hezký film. Tam někde to možná začalo.
