Není divu, že rozhovor vedeme v šatně pražského Činoherního klubu. Ondřej Sokol sem ze Šumperka jezdil na představení už jako malý kluk. Dodnes si pamatuje pocity, které zažíval, když se v divadle ocitl. Pokaždé ho polila vlna štěstí a zatoužil stát se hercem. Že by tu kdy mohl hrát, natož divadlu šéfovat, ho však ani nenapadlo.
Dnes se mnou mluví jako jeho nový umělecký šéf. Činohernímu klubu se teď chce věnovat naplno. A přestože to plánuje, ani z televizních obrazovek zatím nemizí. Ondřej Sokol nemá rád škatulky, můžeme ho proto vidět v nejrůznějších rolích: každou sobotu jako moderátora show Tvoje tvář má známý hlas, nyní na podzim v politickém thrilleru jako vojenského prokurátora a policistu Rédla a v novém roce po boku komika Lukáše Pavláska v zábavném cestopisu Cesta kolem světa.
LN: Od září jste v nové roli uměleckého šéfa Činoherního klubu. Jaký z toho máte pocit?
Skvělý. Zatím do toho pomalu vplouvám. Jedna věc jsou ideje, které člověk má, druhá že nebudujete divadlo od začátku a přebíráte ho v určitém stavu. Když chcete něco měnit, je to složitější, než kdyby se všechno dělalo znovu.
LN: Na co se můžeme pod vaším vedením těšit?
Vím, co bych rád zachoval. Činoherák vznikl po dohodě výrazných hereckých a režisérských osobností jako „místo pro pokus“. Smoček s Vostrým (Ladislav Smoček a Jaroslav Vostrý, spoluzakladatelé Činoherního klubu) se rozhodli, že se tu budou scházet a dělat věci, které ve velkých divadlech dělat nemohli. Byla to taková herecká laboratoř – a já bych chtěl, aby tady zůstala.
LN: Podařilo se tu původní myšlenku posledních padesát let udržet?
Duch svobody a vztah k herectví tu jsou neustále. Režisér se může vyjadřovat různými prostředky a oni se rozhodli, že se budou vyjadřovat přes herce – a tento přístup mi sedí. Tady to nechodí jako v ostatních divadlech, že by herci bylo oznámeno, v čem bude hrát. Ptají se ho, jestli se mu do toho chce, a on má právo říct „ne“. A pokud kývne, už se nemůže vymlouvat. (směje se)
LN: Co byste rád změnil?
Chtěl bych jít do většího risku, i když si nebudeme úplně jistí, jak to dopadne. Rád bych odstranil sázku na jistotu, ke které divadlo po padesáti letech fungování dospělo. Líbilo by se mi vstoupit na nejistou půdu a každou inscenaci dovést někam, kde jsme ještě nebyli.
Ondřej Sokol v Činoherním klubu vystupuje například v inscenaci Bizon.
LN: Myslíte, že jsou diváci na experimenty na jevišti připravení?
Pozor, já nesnáším režijní experimenty. Režie může být práce, při které se hodně předvádíte, a já tenhle exhibicionismus z duše nenávidím. Moje inscenace jsou poměrně klasické. Nedokážu úplně vysvětlit, v čem risk, o kterém mluvím, spočívá. Řekněme, že budeme testovat hraní, co všechno dokáže. Chci třeba udělat Shakespeara tak, aby v něm nezaznělo ani slovo. Divadlo vždycky bylo docela dost závislé na textu, zatímco film se dokáže bez verbálního sdělení obejít. Chtěl bych tohle zkusit i na jevišti. Aby hra byla naprosto pochopitelná a bavila vás, aniž by se mluvilo.
