S Václavem Havlem jsem neměl možnost setkat se osobně, ale začal jsem vlastně i díky němu studovat politologii, abych mohl kráčet v jeho stopách jako takový „angažovaný pozorovatel společnosti“. Píši toto v bytě na střeše Lucerny, kde připravujeme opravu 1000 m² teras.
Často zde pořádám salony a setkání vzácných lidí. Snad tak trochu navazuji i na jeho dílo. Hodně mě zaujala vzpomínka Petra Pospíchala, který s Václavem Havlem strávil nějaký čas ve vězení a stýkal se s ním dlouhá léta. Jednou v 80. letech prý přijel na Hrádeček, když Havel v tichu a samotě dokončoval jednu ze svých divadelních her.
Ticho a samota byly do dopsání hry svaté, ale hned poté Havel Petra požádal, aby se stal prvním čtenářem nové hry. S havlovskými pravidly: “Musíš to přečíst celé najednou, nepřerušovat čtení, neodcházet a nemluvit mezitím se mnou. Pak mi řekneš, jaký jsi z toho měl dojem.“ Po přečtení začal další rituál. Havel přinesl autorský originál s různými vpisky, přesuny části textu a poznámkami, mezitím načisto přepsaný do dvanácti kopií.
Originál při popíjení vína postupně pálil v krbu a hrabičkami rozlamoval ohněm zkroucené stránky proměněné v popel. Teprve spálení rukopisu nové hře vdechlo život a autor se od ní odpoutal.
