„Rád bych ochutnal francouzský sýr,“ odepsal mi ten starší a mladší přidal souhlasný palec nahoru. A protože přání mých milovaných je mi rozkazem, vrhnul jsem se do obchodu a hledal dobroty. Mladým mužům jsem nakonec vybral kozí, ovčí s bylinkami a samozřejmě i jeden kraví.
Těsně před odjezdem mi ale začalo docházet, že to zas tak dobrý nápad nebyl. Spočítal jsem si totiž, že dárky budou bez lednice takových devět hodin, a to smrdělo průšvihem. Doslova. Laskominy jsem tedy dal úplně nahoru, protože na dně batohu by se mohly ještě víc zahřívat, což jsem fakt nepotřeboval, a taky by ty krabičky mohl tlak věcí poničit a vyrazili jsme. Už na letišti, kde jsme čekali na zpáteční letadlo, se ukázalo, že ty potvory nestačilo zabalit ani do tří sáčků a absence chladu se začínala projevovat.
Josef KubáníkV roce 1999 absolvoval Zlínskou školu umění a po dvou letech ve zlínském divadle nastoupil do Slováckého divadla v Uherském Hradišti, kde je dodnes. Začínal zcela nenápadnými rolemi, jako byl pes v komedii Poprask na laguně, který se ještě ke všemu jmenoval Pako, nebo němou postavou černocha, který měl za úkol během představení stěhovat stůl. Později se vypracoval k zásadnějším rolím, ať to byl Smerďakov v Pitínského dramatizaci Bratrů Karamazových, Saturnin, Trigorin v Rackovi, či Štastlivec v Ostrovského Lese. Po boku Květy Fialové vytvořil hlavní roli v tragikomedii Harold a Maude, spolu si zahráli i titulní postavy v příběhu Oskar a růžová paní. Diváci jej znají i z televizních seriálů Gympl s (r)učením omezeným, Temný kraj, Sestřičky a další, ale věnuje se i marketingu, a to nejenom pro Slovácké divadlo, ale třeba i pro vznikající dokument o posledních třech letech Václava Havla s názvem Tady Havel, slyšíte mě?. Je moderátorem uherskohradišťské Letní filmové školy, v roce 2019 napsal knihu Poslední deník Květy Fialové a v roce 2020 mu vyšel sms thriller Herec. Od března 2021 v Českém rozhlase Zlín moderuje svůj autorský pořad Na pohovce JK |
„Máte v batohu nějaké…?“ „Nemám!“ vyhrkl jsem u kontroly před odletem boeingu 737 a třásl se, aby policista nechtěl batoh otevřít, protože i přes igelitové pytlíky a pečlivě zapnutý zip začínalo být evidentní, že vezu nějakou hodně výkonnou biologickou zbraň. V letadle jsem pro jistotu se zavazadlem po celou cestu ani nehnul, abych nevířil vzduch, ale marně. Asi po hodině letu se moje sousedka naklonila k partnerovi a nenápadně předvedla grimasu, která jasně signalizovala, že jí něco nevoní. „Asi nohy,“ odpověděl mladý muž potichu a grimasu opětoval. Polilo mě horko. Čekala mě ještě cesta metrem a vlakem z Prahy na Slovácko a bakterie v batohu evidentně začaly mít mejdan.
Nebudu popisovat, jak jsem v metru odložil zavazadlo na sedačku vedle a do zamračených pohledů spolucestujících jsem se tvářil, že ke mně nepatří a že je to fakt nechutné a kdoví, kdo to tak páchne. Nebudu popisovat ani to, jak dlouho jsem pak v rychlíku směr Uherské Hradiště hledal kupé, kde nikdo nebude, a jak jsem celé čtyři hodiny větral, a když chtěl někdo přisednout, tak jsem jej odháněl slovy, že čekám kolegy, hodně kolegů. Dárky jsem ubránil a bylo mi úplně jedno, že pak České dráhy povolají v panice z takového zápachu deratizéra, nebo ten vagón rovnou vyhodí a udělají z něj kravín.
Přijel jsem do rodného města a chtěl pádit domů, ale došla mi jedna zdánlivě banální věc - doma mi po tak dlouhé době chybí pečivo. „Vpadnu do nejbližšího obchodu, popadnu čtyři rohlíky, řeknu, že zaplatím kartou, přiložím hodinky a prchám. Celé to může trvat minutu, za tu dobu se ten smrad nestačí dostat ven,“ uvažoval jsem a taky jsem to tak provedl. „Dobrý den, mám tady ty čtyři rohlíky, zaplatím kartou,“ řekl jsem rychle u pokladny a pozorně jsem dýchal, abych kontroloval situaci. Bohužel jsem měl smůlu na krále šneků. Než mi pan prodavač zboží namarkoval a než vyťukal všechny nezbytnosti do terminálu, začala se vůně pomalu linout ven. Věděl jsem, že mám tak deset sekund a pak bude zle. Nervózně jsem nastavoval hodinky k zaplacení. „Jé, já jsem zapomněl,“ řekl mi po chvíli mladík tak pomalu, že by během toho vyrostl i kaktus. „Nám tady dnes nejede internet, musíte zaplatit hotově.“
A pak to přišlo. Peněženka byla úplně na dně batohu. Dostat se k ní rychlým pohybem bylo vyloučeno. A tak jsem jej otevřel a začal potupně vytahovat kozí, ovčí s bylinkami i ten kraví a čekal, kdy se na mě začnou slétat masařky. Všemu dal ale korunu ten pomalý pan prodavač. Chvíli se zmateně díval, pomalu se nadechl, pak se mu zkalil zrak a nakonec zašeptal: „Promiňte, asi jsem se pos***.“
Přeji vám spokojený konec léta a, jak říkala moje babička, dušu v péří.
