A už se takto kostrbatě dostávám k historce, kterou jsem vám chtěl popsat, ale neuměl jsem najít elegantnější způsob, jak se k ní na začátku ledna, kdy už nikdo nemá na Vánoce ani pomyšlení, dostat. Vybavil jsem si ji totiž při štědrovečerní večeři, když jsem bojoval s kůstkami kapra na talíři a udála se mé milované babičce před mnoha a mnoha lety.
Josef KubáníkV roce 1999 absolvoval Zlínskou školu umění a po dvou letech ve zlínském divadle nastoupil do Slováckého divadla v Uherském Hradišti, kde je dodnes. Začínal zcela nenápadnými rolemi, jako byl pes v komedii Poprask na laguně, který se ještě ke všemu jmenoval Pako, nebo němou postavou černocha. Ten měl za úkol během představení stěhovat stůl. Později se vypracoval k zásadnějším rolím, ať to byl Smerďakov v Pitínského dramatizaci Bratrů Karamazových, Saturnin, Andrew v Sexu noci svatojanské Woody Allena, Trigorin v Rackovi, či Štastlivec v Ostrovského Lese. Po boku Květy Fialové vytvořil hlavní roli v tragikomedii Harold a Maude, spolu si zahráli i titulní postavy v příběhu Oskar a růžová paní. Diváci jej znají i z televizních seriálů (Gympl s (r)učením omezeným, Temný kraj, Modrý kód a další), ale věnuje se i marketingu, a to nejenom pro Slovácké divadlo, ale i pro pražské Divadlo Ungelt nebo pro vznikající dokument o posledních třech letech Václava Havla s názvem Tady Havel, slyšíte mě?. Je moderátorem uherskohradišťské Letní filmové školy a v roce 2019 napsal knihu Poslední deník Květy Fialové. |
Bylo to tenkrát 25. prosince, kdy jsme přijeli na obvyklou vánoční rodinnou návštěvu a těšili se na dárky i na hromady sněhu. „Děti, umýt ruce,“ volala maminka, jakmile jsme se sestrou vtrhli do domku prarodičů ve Starém Hrozenkově a hnali se k vánočnímu stromečku. Poslušně jsme tedy ještě otevřeli dveře do koupelny a užasli jsme. Ve vaně se totiž radostně proháněl kapr. Znejistělo nás to, protože jsme si mysleli, že nadílka pod stromečkem je podmíněna mrtvým kaprem na talíři a lekli jsme se, abychom pod tím, na který jsme se tolik těšili, nanašli tentokrát jen jehličí.
Babička nás ale brzy vyvedla z omylu. Na otázku, jak je možné, že ryba i den po Štědrém večeru plave ve vodě, odpověděla svým neodolatelným způsobem. „Ale, súsedka chtěla, ať jí pomožu s cukrovím, tak jsem něco napekla a dopoledňa si pro to přišla. A když máme ty svátky, tak jsme si daly štamprlu slivovice, pak druhů, pak třetí, přidal sa k nám aj děda a vykládali jsme si a zpívali. Potom už začala padat tma, chvílu jsme sa lekli, že pijeme nějaké svinstvo a že slepneme, ale když jsme si rožli, tak bylo zas veselo a pokračovali jsme dál. V půl deváté jsme si řekli, že je dost hodin a že dělat Vánoce už nemá cenu, a tak jsme šli spat.“
Díky tomu tak kapr žil o několik dnů déle a pochutnali jsme si na něm na Nový rok, což byla taky velká dobrota a bylo nám úplně jedno, že ostatní mají vepřo knedlo zelo. A tak vám do toho letošního roku přeji to, co vás udělá šťastnými a k tomu nadhled a volnomyšlenkářství mé babičky, která všem vždycky přála i dušu v péří.
