Hrála jste v řadě úspěšných představení, která se s vaším nástupem na mateřskou přestala hrát. Nebojíte se, že zájem diváků o ně opadne, než se vrátíte?
Na mateřství je skvělé, že některé obavy, jako třeba tahle, úplně odpadnou. Sice vám jich mnoho dalších přibude, ale věci tohoto druhu mi z hlavy úplně zmizely. Zatím si nedovedu představit, že bych měla Františku večer opustit. Možná jsem ještě zahalená hormony, ale doufám, že s představeními, která nejsou alternována, což jsou Spřízněni volbou v Dejvickém, Nahniličko v Kalichu, Růžový šampaňský v Bílé labuti a Krasavice interkontinentální v La Fabrice, na mě počkají a nebudou se zlobit, když nebudu s návratem nijak spěchat.
Martha Issová s dcerou Františkou, kterou má s režisérem Davidem Ondříčkem.
Jste pořád v angažmá v Dejvickém divadle?
Ano, představení v Dejvickém divadle se alternují. Je to generační divadlo a za tu dobu co jsem tam, téměř všechny herečky otěhotněly a já jediná – bezdětná – hrála jejich role, takže mi to teď pěkně vrátí! (smích)
Panují mezi vámi tedy pořád tak dobré vztahy, jak často herci tohoto souboru zmiňují?
Samotnou mne to nepřestává udivovat, ale je to tak. Scházíme se třeba i ve svém volnu. Známe se dobře, víme, kde je čí neuralgický bod, děláme si ze sebe krutou legraci, ale máme se rádi, inspirujeme se a baví nás spolu pracovat. Myslím, že je to hodně díky Mirkovi Krobotovi, který nás takhle poskládal dohromady. On je úžasný. Obdivuju ho. Odešel z Národního divadla, ze kterého se málokdy odchází, do divadla mimo centrum, o kterém málokdo věděl, se souborem, který málokdo znal. Myslím, že tohle všechno je odměna za jeho odvahu. Jsem šťastná, že toho můžu být součástí.
Váš herecký repertoár je široký, nebojíte se měnit žánry, vedle her klasiků hrajete třeba i v sitkomu. Vybíráte si role intuitivně?
Intuitivně, podle momentální finanční situace a taky je pro mě důležité, s kým mám na tom projektu pracovat. Ráda spolupracuji s lidmi, se kterými souzním i v normálním životě, s lidmi, kteří mě inspirují.
Stalo se vám, že vás intuice zklamala?
Stalo. A ne jednou. Ale možná jsem zaměnila intuici s chamtivostí. Ne vážně, některé projekty jsou trochu sázkou do loterie. Člověk do nich vstoupí, protože se mu líbily scénáře prvních tří dílů, které dostal k přečtení, ale přitom se jedná kupříkladu o seriál, který má mít dílů sto, takže nemáte absolutně možnost vidět to v celé šíři. Někdy se v průběhu příprav změní obsazení, dokonce i režisér... problém je v tom, že všichni chtějí v co nejkratší době a za co nejmíň peněz udělat co nejvíc. A taková situace tvorbě úplně nakloněná není. Ale takhle to bohužel momentálně je. A ještě ke všemu mám většinou ve smlouvě, že nesmím o projektu mluvit negativně, takže vám ani nemůžu odpovědět, kdy že mě ta moje intuice zklamala. Já a autorské puzení?
Marta Issová na festivalu s režisérem Davidem Ondříčkem
Pokud se nepletu, autorsky jste se podílela na dramatizaci novely Spřízněni volbou. Co vás k tomu vedlo?
V Dejvickém divadle je celkem obvyklé, že se i herci nějakým způsobem podílejí na výsledné podobě představení, i když já jsem to do té doby nikdy neudělala. Pitínský chtěl tuhle Goetheho novelu už dlouho inscenovat, ale bál se, že nemá dostatečný odstup, aby ji mohl dramatizovat. Náš dramaturg Karel Tománek, který to dostal na starost, zase textem tak nadšený nebyl, takže jeho dramatizace byla poměrně radikálně odlišná od původního textu a některé věci z knihy nám tam v průběhu zkoušení začaly scházet. Já ji pořád četla dokola, takže jsem ji znala téměř zpaměti a začalo mě bavit vymýšlet, co by se mohlo vrátit a proč. Navíc Pitínský je režisér, který vás k tomu sám povzbuzuje a inspiruje. Pracovat s ním je čirá krása. Vystaví jako režisér pevné lešení, po kterém vás pak nechá absolutně svobodně běhat – nebo spíš létat! Je to velký umělec a neuvěřitelně noblesní člověk, pro něj bych udělala cokoli. Jéžišmarjá, to už mi to šestinedělí skončilo, a pořád jsem takhle patetická! Možná, že už mi to zůstane...
Není do jisté míry autorský přístup nutný vlastně u každého ztvárnění postavy?
Je řada vynikajících herců, kteří autorsky pracují. Prostě jen vyslechnou pokyny a perfektně je provedou. I když, jakmile něco herec hraje, byť se řídí jen pokyny režiséra, je to v podstatě autorská práce, protože on té postavě vtiskne její podobu, duši. Já se vždycky autorské práce bála, myslela jsem, že jsem ten článek, který přesně potřebuje vědět, co má dělat, a uvnitř toho je třeba schopen nějaké improvizace nebo nápadů, rozhodně jsem o sobě nikdy neuvažovala jako o někom, kdo má autorské puzení.
Že by to byl tvůrčí blok?
Já si vůbec často vytvářím v myšlenkách bloky k věcem, které jsem nikdy nezkusila. Třeba jsem měla pocit, že mám dysfunkci na vázání čehokoli, takže jsem pořád opakovala, že šátek na nošení mimin nemůžu mít, pak jsem to jednou zkusila a teď tak Fanču nosím nejradši. Je možné, že budu nakonec svět obtěžovat svou autorskou tvorbou a všichni si pak budou říkat, jak to bylo skvělé, když ještě Martha měla ty bloky...
Jak si užíváte mateřství?
Hodně! Je to nepopsatelné, tahle nová podoba života. Cokoli o tom řeknu, bude znít strašně pateticky, a přitom to bude málo pro to, co skutečně prožívám. Je to nádhera. Někdy na Fanču koukám třeba hodinu, když spí, a mám pocit, že láskou prasknu. Jsem fascinovaná vším, co udělá, když si krkne, vykaká se, když zvedá hlavičku. Když se poprvé usmála, málem jsem se štěstím vznesla! Ještě nikdy jsem se necítila tolik součástí přírody a koloběhu života jako teď. Dojímají mě moji rodiče, se kterými jsem byla celé léto a kteří se o nás neuvěřitelně starali, myslím na to, jak tohle všechno zažívali, když my jsme byli malí, a v duchu se jim omlouvám za všechny chvíle, kdy jsem na ně byla protivná, dojímá mě pán na ulici, když si představím, že byl taky takové miminko, přemýšlím o tom, jak chci Fany vychovávat, i když vím, že je to asi zbytečné, no prostě se mi děje všechno to, co se ženám děje, když se jim narodí dítě...
Rozhovor byl redakčně krácen
