Je již téměř běžnou součástí našich životů požádat rodinného příslušníka sedícího ve vedlejší místnosti o vodu, když se dusíme či o toaletní papír, když došel.
Do telefonů píšeme nákupní seznamy, hledáme slova, na které si najednou nemůžeme vzpomenout, jména osobností, která nám nemůžou přijít na rozum, sledujeme přes sociální sítě profily lidí, kterým lajkujeme fotky z dovolené, ale pak je nepozdravíme na ulici, i když víme, co ráno snídali.
Nataša BednářováHerečka Švandova divadla se narodila 24. dubna 1994 v Martine na Slovensku, kde také absolvovala herectví na soukromé konzervatoři v Martine. V roce 2013 zahájila bakalářské studium herectví na KALD DAMU, pod vedením Branislava Mazúcha a v navazujícím magisterském programu u Jiřího Havelky. Po absolvování hostovala v mnoha divadlech, např. v Divadle A studio Rubín, Divadle Letí, Divadle pod Palmovkou, Divadle Minor, Divadle Komedie, Divadle X10, Alfred ve dvoře či na nezávislých scénách se soubory Pomezí, Spektákl a Ufftenživot. Také vytvořila autorskou inscenaci Zrození Venuše. Členkou souboru Švandova divadla je od sezóny 2021/2022 a hraje zde v inscenaci Zabíjejte popírače klimatických změn. Objevila se v seriálech Občanka, Modrý kód nebo Kukačky. Účinkovala také v rozhlasových hrách Bezruký Frantík, Putování za Švestkovou vůní, Já mé druhé já a já a…, Historie českého zločinu. K jejím zálibám patří, saunování, vaření, psaní, plavání, čtení a luštění křížovek a sudoku. |
Dokážeme si hravě vytvořit virtuální realitu, které někdy sami lehce uvěříme.
Ale na pár věcí je technika krátká.
Zatím totiž neexistuje autenticky filtr na navození lidského štěstí ani GPS pro přátelství či lásku.
Není ale na místě věšet hlavu, je potřeba naopak věřit, že ještě nejsme příliš zmutovaní a někde uvnitř našich srdcí se přirozené chování zachovalo.
Bratislava - Praha
Mladá paní (30) po čtyřech hodinách cesty sama u stolu v jídelním voze a poté, co vypila asi sedm piv, říká číšníkovi:
Paní: „A kdy si konečně vedle mě sednete Vy?”
Číšník: „Jenom když si můžu sednout na Vás. Dáte si ještě jedno?”
UFF!
Paní: „Tak to si ještě dám.”
Je mi mírně nevolno.
Paní párkrát ještě polovzrušeně vzdechne koukajíc po očku na číšníka a sundává si u toho snubní prsten a sako.
Asi kdyby náhodou.
Připadám si maličko zneužitá, ale po chvíli mě napadne, že jsem svědkem úkazu dnes už téměř nevídaného.
Seznamování naživo je už tak vzácné, jako fosilie dinosaura.
Takže ještě existuje staré dobré seznamování bez seznamek? Takže lidi spolu ještě mluvit umí? Láska tedy existuje. Kde se vlastně ukrývá? A kam chodí spát? Přinesl ji déšť či vodopád? Je v šupinách ptáků?
Ne. Dnes kočuje na kolejích po boku národního dopravce.
Při příjezdu do Prahy hraje Vltava od Bedřicha Smetany a lampy na stolečku se kymácí v rytmu jízdy.
Úplný Svěrák.
A paní usnula s hlavou na stolku. Copánek se jí máchá ve zbytku gulášovky. Smutný pohled. Číšník kolem ní prochází, zastaví se u ní, soucitně se na ní usměje a vystupuje z vlaku. Nechává ji tam. Prostě jí tam nechá a odchází. Padla! Domeček z karet se rozpadá.
Koukám na tu romanci se špatným koncem a je mi divně úzko. Dost jsem těm dvěma fandila.
Jejich příběh měl skončit jinak. Ne takhle. Je mi jí líto a taky sebe, že jsem se takhle hloupě nechala unést fantazií a věřila jsem, že to vyjde. Existuje nějaká důvěryhodná statistika seznamování?
Kolik procent lidí se seznámí přes sociální síť a kolik se nezávazně dá do řeči na autobusové zastávce? A děje se to ještě?
Je opravdu tak náročné se na někoho jen tak usmát na ulici a ukázat mu, že je na první pohled krásný? I kdyby mu to mělo jenom zvednout náladu. I kdyby to bylo poprvé a naposledy, co se uvidíte. Jak dlouho jsme schopni z takového okamžiku žít? Jak často se na lidi kolem mračíme, jak často jsme předpojatí a nepříjemní? Jak často si vyléváme vztek na lidi, kteří si to vůbec nezaslouží.
Jsme ještě vůbec schopni komplimentu? A kde se hranice komplimentu třou o verbální obtěžování?
Proč jsou lidi tak divní Esterko?
Proč je paní na úřadu málokdy přívětivá a lidská?
A když náhodou je, tak boucháme virtuální šáňo.
Proč řidič autobusu tolikrát s potěšením zavře cestujícím dveře před nosem a proč rád před semaforem šlápne na plyn, aby následně mohl sešlápnout brzdu a hrál se svými cestujícími živé domino?
Proč když se snažíme něco zařídit, nikdy to nejde napoprvé?
Proč lidi nejsou schopni říct pardon, když do někoho vrazí?
Proč jsou někdy tak šíleně debilní?
Proč jsme někdy tak šíleně debilní?
A proč ten číšník opil tu mladou slečnu a pak ji nechal spát ve vlaku, který ji pravděpodobně odvezl zpátky do Bratislavy?
A proč jsem místo okázalého voyerismu tu slečnu nevzbudila a neřekla, že dorazila do cíle? Jo jasně, to totiž vůbec nebyla moje starost. Zachraňovat není tak zábavné jako špiclovat. Nechtěla jsem si asi umazat ruce od gulášovky. A hlavně jsem jistě děsně spěchala. Prostě to nešlo.
Nedalo se.
Nemohla jsem.
Nevěděla jak.
Nechtěla vědět!
Ne každá pohádka dopadne dobře. I když Sněhurka taky usnula, když snědla kus jablka, ale pak ho vyzvracela a vše se na dobré obrátilo.
Jak dopadla Růženka z Pendolina, se už asi nedozvíme.
Snad ji probudil průvodce a ona si opět nasadila snubní prsten, oblékla sako, vysrkala zbytky gulášové polévky z konečků vlasů a odešla se vzpomínkou na prince, který se už dávno ztratil za obzorem. Příště potká jiného a lepšího. Snad.
Pořád si ale myslím, že je potřeba dál věřit, že lidi ještě nejsou v zatracení. A možná je nutno začít u sebe, s tím člověkem v zrcadle. A zeptat se ho, jestli by jeho cesta nemohla změnit směr.
Jestli ze světa nechce udělat lepší místo tím, že začne sám u sebe.
PS: Miluju jídelní vozy!
