Úterý 7. února 2023, svátek má Veronika
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Lidé

Největší covidová facka? Když se povolily koncerty bez diváků, to může udělat jen diletant, říkala Zagorová

Hana Zagorová. foto:  Jan Zátorský, MAFRA

Rozhovor
Zpěvačka Hana Zagorová o Vánocích svého dětství, o životě s operním pěvcem Štefanem Margitou a o tom, že i po sedmdesátce se člověk může nadchnout pro něco úplně nového. Připomeňte si rozhovor z roku 2020.
  12:00

Hana Zagorová je profesionálka každým coulem. Na novinářské dotazy odpovídá tak stručně a výstižně, že za hodinku v klidu stihnete probrat celou stránku připravených otázek. A ještě u toho zvládnete ohlídat, jestli jste si sklenici s vodou nepoložili na nebezpečně zkosený okraj stolku v jejím obýváku. Nedělá žádné zdlouhavé odbočky vlevo vpravo, ale jde hezky rovnou k věci – případně od ní, pokud se zeptáte na něco, co o sobě devítinásobná držitelka ceny Zlatý slavík nechce říct.

Koronavirem se nakazíte hned, na koncertě se nevyhnete se tomu, že na vás někdo skočí, říká Hana Zagorová

Ať už je to její nemoc, s níž se léčí od mládí, podrobnosti ze života jejích rodičů, či šlechtický původ její maminky. O svém dětství na poválečném Hlučínsku však mluví Hana Zagorová s viditelnou radostí. Tam někde leží kořeny jejího optimismu a životní síly, s níž letos překonala i ne úplně lehký průběh covidové nákazy.

Asi se shodneme, že letošní Vánoce jsou jiné než ostatní. Jak tuhle dobu prožíváte?
Víte… Letos mi koronavirus zrušil celkem třicet pět koncertů. Ale to se vůbec netýká jen mě, ale i spousty dalších kolegů muzikantů, kteří ze dne na den přišli o práci. Kultura se ocitla na ocásku veřejného zájmu, což pro mě bylo velmi překvapivé. A největší facka byla, když se povolila vystoupení, ale bez diváků. To může udělat jen naprostý diletant. Byl to výsměch. Nejdéle jsem si v diáři držela vánoční Lucernu. Ten koncert dělám snad už třicet let a za tu dobu jsem ho zrušila jen jednou, když jsem měla chřipku. A to jsem ho v lednu nahradila. Takže co se týká práce, je to letos úplně jiné, protože ta prostě není, ale co se týká atmosféry Vánoc, my si je užijeme. Určitě je neodbudeme. Tím samozřejmě nemyslím dárky, ale spíš náladu, dobré jídlo a pití.

Vidím, že už máte i nazdobeno.
My vždycky začínáme hodně brzy, ale letos jsme začali ještě o trochu dřív, abychom se v téhle době, která není jednoduchá, načichali vánoční atmosféry.

Hana Zagorová.
Štefan Margita a Hana Zagorová mají koronavirus.

Jaký vjem se vám jako první vybaví, když si vzpomenete na své Vánoce v dětství? Nějaká vůně, melodie, chuť?
Spíš vizuální dojem. U mě se všechno odvíjí před očima jako film. My jsme mívali překrásné Vánoce. Bydleli jsme se sestrou a rodiči v Petřkovicích, ve vile na kopci. Dnes je to součást Ostravy, ale tehdy to byla obyčejná vesnice. Vánoce jsme se sestrou měly se vším všudy. Drželi jsme s rodiči půst, krájeli jablíčka, pouštěli skořápky, lili olovo a vosk, házeli střevícem. Myslím, že to jsou hezké zvyky, které když děti nenaučí rodiče, tak zaniknou. Naše dětské Vánoce, to byla naprostá nádhera. Maminka uměla vykouzlit úžasnou atmosféru, byla múzický člověk, a navíc si uměla hrát. To je pro děti strašně důležité. A taky báječně vařila i pekla. Pořád u nás něco vonělo na plotně.

Přešla tahle kuchařská vášeň i na vás?
No tak to tedy moc ne. Uvařím sice cokoliv, ale vášeň to není. Raději si přečtu knížku. Doma jsem se to vlastně vůbec nenaučila, maminka nás k tomu moc nepustila a taky jsme měli paní, která k nám chodila uklízet. Ani ta nás nenechala nic moc dělat, vždycky mi říkala: „Ne, ne, Haničko, ty se v životě napracuješ ještě dost.“ Myslím, že hlavně nechtěla, abychom jí tam se sestrou překážely.

Vaše maminka byla v domácnosti, ale zamlada působila v Berlíně. Co tam dělala?
Vím jen to, že tam vyučovala step a plavání, byla pohybově velice nadaná. Když naši pořádali večírky, jejich vrcholem bylo, že se vytáhla stepovací deska, schovaná za skříní, a to ji přátelé prosili – ona se jmenovala Edeltrud: „Trudinko, Trudinko, zatancuj...“ A maminka nelenila, oblékla se do saténového pánského kostýmu, vzala si cylindr a zastepovala. Byly jsme na ni se sestrou moc hrdé.

A tahle múzicky nadaná žena pak v padesátých letech dělala jeřábnici. Jak k tomu došlo?
To dělala, abychom se dostaly na gympl. Ale nikdy si ani slůvkem nepostěžovala. Oba s tatínkem byli úžasní.

Je pravda, že jste měli čtyři bazény nutrií?
No… Ty nutrie tatínek spíš jen zkusil chovat, ale velmi záhy toho nechal. Ona to jsou taková trochu strašidelná zvířátka, která děsí svými zuby. Ale měli jsme želvu, která se k nám zatoulala, a dva psy. A taky si pamatuji na slepice a králíčky. Na ty mám snad nejstrašnější vzpomínku z dětství: vozila jsem je v kočárku, jenže jsem je zakryla peřinkou a všichni se udusili. Od té doby se vyhýbám králíkům ve všech podobách.

Máte nějaké jiné domácí zvíře?
Bohužel ne. Oba se Štefanem moc toužíme po pejskovi, ale hodně cestujeme a já si myslím, že by to zvíře trpělo. Právě proto, že jsem zažila, že náš pes v dětství mohl lítat po velikánské zahradě, nechci, aby nějaký pes trpěl tady v bytě. Tím nechci křivdit lidem, kteří psa v bytě chovají! Jsou lidé, kteří můžou s pejskem chodit často ven, ale u nás by to možné nebylo. Často odjíždíme na měsíc i víc pryč a pejsek by musel do psího hotelu. Nevěděl by, proč jsme ho opustili a co se děje. To žádnému zvířeti nechceme udělat.

Pocházíte z polského rodu Boczanowských. To je šlechtický rod? Zaujalo mě, že mu snad patříval i nějaký zámek v Litvě. Je to tak?
To je z maminčiny strany, tak znělo její příjmení za svobodna. Je to skutečně stará šlechtická rodina z 16. století. A ano, kdysi jsem stála před jistým zámkem v Litvě, který prý této rodině patříval. Strýček, který žije v Německu, se historii rodu věnoval víc, ale já jsem se tím nikdy nezaobírala. Pro mě to byla jen taková krásná pohádka, kterou jsem si tam promítla před očima.

Maminka i tatínek se narodili na Hlučínsku. To je složitý region, který byl za války připojen k Německu. Váš tatínek musel dokonce narukovat v německé armádě…
To bylo automatické. Všichni muži tehdy museli narukovat, a protože Hlučínsko patřilo Německu, tak k německé armádě. Vím jen, že za války lítal. Byl pilot. Ale nebylo to téma, o kterém bychom s ním mluvily. Možná to bylo i tím, že jsem velice brzy, v osmnácti, odešla na vysokou.

Ani později jste se k tomu nevraceli?
Mě to ani nenapadlo.

Není vám to líto?
Je. Tohle ale mají všechny děti. Vždycky se toho člověk může dozvědět víc.

Mateřštinou vašich rodičů byla němčina?
Ne, obě řeči. Babička, tedy maminčina maminka, s níž jsme vyrůstaly v jednom domě, sice uměla česky moc špatně, ale rodiče mluvili česky báječně, přestože měli německé školy. Na Hlučínsku se mluvilo jak česky, tak místním dialektem.

Umíte ho?
Moc ne. My jsme doma mluvili česky. Dokonce si pamatuji, že když jsem zkusila něco říct v nářečí, tak se mi děti na základní škole v Petřkovicích posmívaly, ať to raději ani nezkouším. No a němčinu jsem neměla ráda, protože rodiče tak mezi sebou mluvili, když chtěli, abychom jim se sestrou nerozuměly. Němčina, to pro mě byly tajnosti. Strašně jsme se nechtěly učit německy. Dnes vidím, jaká to byla škoda.

Zažila jste někdy averzi vůči své rodině kvůli tomu, že rodiče mluvili německy nebo že otec bojoval za Němce?
V téhle oblasti všichni měli německé školy. A všichni muži museli narukovat do německé armády. Nebylo proti čemu mít averzi. Takže ne, nezažila.

Váš tatínek byl strojní inženýr, velký milovník moderních strojů a rychlosti. Byl jedním z prvních sportovních pilotů na Moravě. Zdědila jste po něm v tomto směru něco?
Možná v dětství, ale jak člověk dospěje, začíná se víc bát o svůj života, takže ne, nemyslím. Výšky mi nevadí, klidně vylezu na cokoli, od dětství jsem lezla po stromech. Ale k rychlosti žádný zvláštní vztah nemám.

O dětství mluvíte vždycky moc hezky. Přitom jste vyrůstala v dost nehostinné době, v padesátých letech, kdy probíhaly politické procesy, muselo se chodit na brigády, nebyly peníze…
To děti nevnímají. Na čem záleží, je vztah mezi rodiči a dětmi i mezi rodiči navzájem. My jsme žily v krásném prostředí a v báječné rodině. Šťastné dětství je to nejdůležitější, co můžete od rodičů dostat do vínku.

Je pravda, že jste původně chtěla jít k cirkusu? To bylo po nějakém cirkusovém zážitku v Ostravě?
Je to možné. Od útlého věku jsem chodila do Sokola, na gymnastiku, tancovala jsem. Byla jsem takové útlé děvče, pořád jsem dělala hvězdy a přemety. Jednou jsem viděla nějakou paní udělat most s růží v puse a pamatuji se, jak jsem to pak trénovala. Byla jsem umanutá, strašně jsem chtěla stát před lidmi a v podstatě se předvádět. Bavilo mě cvičit si i jen tak pro sebe, ale úplně nejvíc mě těšilo, když na mě někdo koukal.

Byla jste takový ten rodinný kašpárek, který všechny baví?
Asi ano. Obě se sestrou jsme byly veselé děti.

A taky zlobidla, ne? Jednou jste zakopaly na zahradě úplně nové panenky, že?
No to bylo něco! Asi nás inspirovalo, že jsme krátce předtím s rodiči pohřbili pejska. Úplně normální to asi nebylo, protože ty panenky jsme na zahradě zakopaly ještě během návštěvy strýčka, od kterého jsme je dostaly. My jsme totiž měly radši plyšáky, tedy své medvídky, než panenky, a tak jsme je prostě pohřbily.

Jak to bylo s hudbou? Zpívalo se u vás?
Zpívalo se, hrálo se na piano. Hudba u nás zněla pořád. Měli jsme gramofon a spoustu desek. A maminka poslouchala vídeňský rozhlas.

Napsala jste: „Jsem optimistka a věci, které jsou nepříjemné nebo by mne zatěžovaly nebo bolely, zapomínám. Zapomněla jsem takhle sedm let života.“ Asi mi nebudete chtít říct, kterých sedmi let se to týká…
Ani ne. Já nejsem otevíračka pokladů.

To úplně chápu. Pojďme se raději bavit o vaší práci. Nazpívala jste skoro 900 písniček. Pamatujete si je všechny?
Rozhodně ne. Sama jsem někdy překvapená, když mi někdo připomene nějakou písničku, kterou považuje za krásnou – a já si říkám: Opravdu jsem někdy něco takového zpívala? To by snad ani nebylo normální, kdybych si pamatovala každou věc, kterou jsem nazpívala třeba do nějakého televizního pořadu a ani ji neopakovala na koncertech. Spoustu písní jsem takhle ze svého života vypustila.

Mezi špičku tehdejší československé hudební scény jste se dostala hodně rychle, během několika let. Nezatočila se vám z toho tehdy hlava?
Nejsem si jistá. Chvilku si třeba člověk myslí, že je nenahraditelný a úžasný, ale osud se postará, aby pochopil, že to asi nebude úplně pravda.

Pamatujete si, kdy vás poprvé někdo poznal na ulici?
Určitě to bylo ještě na Ostravsku. Tehdy jsem studovala v Brně, ale zároveň dojížděla natáčet do Ostravského rozhlasu, najednou jsem byla pátá ve Zlatém slavíku – a sama jsem tomu nemohla uvěřit. Do té doby jsem byla v Praze jen na spartakiádě.

Mezi lety 1977 a 1986 jste získala devět Zlatých slavíků v řadě. Co vás dnes napadne jako první, když si na to období největší slávy vzpomenete?
Jedno slovo: báječné. Myslím si, že nikdo z těch, kdo to zažili, by nemohl hovořit jinak. Krásné, ale vyčerpávající. Prvních pět slavíků bylo daleko hravějších než ti pozdější. Pak už to bylo těžší. Stál za tím strašný kus práce.

Vaším manželem je operní pěvec Štefan Margita. Teď jste vydali společné album Konečně společně. Zpíváte si někdy doma jen tak? Třeba koledy?
Ne, to ne. Ale koledy si pouštíme. Vy si taky o Vánocích jen tak nepíšete na stroji, že ne?

Já si píšu hodně. Různé zápisky, deníky...
Píšete si jen tak pro radost? Máte nějaký úkol, který splníte, ale jinak?

Opravdu, já bych bez psaní nemohla být.
Tak to je báječné, to vás obdivuji. My si samozřejmě zabroukáme, ale jinak jsme naopak rádi, protože je to naše povolání, které děláme desítky let, když můžeme dát klid hlasivkám. Hudbu si pustíme strašně rádi od někoho jiného.

Která je vaše nejoblíbenější vánoční deska?
Máme takovou svoji hitparádu, ale často si pouštíme i nezpívanou hudbu, třeba Vivaldiho.

Čí to byl nápad, nazpívat společně cédéčko?
Můj. Říkala jsem si, že by byla škoda, když už budeme spolu dělat koncerty, neudělat radost i lidem, kteří na ně nemůžou přijít. A moc se nám ten nápad vyplatil, protože přišel v době, kdy už bylo jasné, že koncerty na podzim nebudou. Zavřeli jsme se do studia a měli jsme obrovskou radost, že můžeme dělat to, co umíme a máme rádi.

Kdo z vás se musel víc přizpůsobit stylu?
Určitě Štefan. Ale vzhledem k tomu, že má odjakživa rád šansony, dokonce vydal desku šansonů a chystá novou, tak myslím, že i pro něj bylo přirozené zpívat jinak než na operních pódiích. Moc mu tenhle styl sluší.

Váš manžel zpívá všude možně po světě, několikrát i v newyorské Metropolitní opeře. Jaké to je, když s ním jezdíte jako doprovod? Když někde nejste vy tou star?
Je to moc fajn. Vždycky jezdím na premiéry a je to bezvadné. Zaprvé je prima být někde, kde vás nikdo nezná a můžete se jen tak procházet po městě. Taky je příjemné dát si zmrzlinu a nemuset se bát, že vás druhý den bude bolet v krku. Mám to ráda.

Můžete si vlastně tady v Česku jen tak vyjít na procházku?
Ale ano. Spíš tedy je to tak, že se projdeme, když jdeme odněkud někam, než abychom si vyšli jen tak. Musím říct, že popularita se samozřejmě mění. Určitě bych nemohla jít jen tak ven v době, kdy jsem byla zlatá slavice. To opravdu nebylo možné.

Fanoušci mohli být i nebezpeční, vím, že jeden na vás čekával v nárožní restauraci a kolemjdoucím tvrdil, že s ním čekáte dítě.
Ano, vyskytli se i nestandardní fanoušci, ale většina jich byla moc fajn. Nechtěla bych je urazit. Ta fanouškovská mentalita je trošku jiná. Já to vlastně vnímám jako závazek. Představte si, že toho člověka se zeptají, co je jeho smyslem života, a on řekne: Hana Zagorová. Já to neberu na lehkou váhu.

Je o vás známo, že jste si nechala číst z ruky, občas chodíte ke kartářce, zkoušela jste hypnózu. Co prostřednictvím těchto zážitků hledáte?
Nic nehledám. Mě to zajímá. Nelíbí se mi, když někdo odmítá tento druh nadání jen proto, že mu nerozumí. Beru to jako nové poznání.

Četla jste knihu Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkové? Vypráví o ženách s věšteckým darem.
Mám ji ve Španělsku (na letním bytě), ale ještě jsem ji nečetla. Čeká tam na mě.

Co máte na nočním stolku tady v Praze?
Já mám moc ráda kvalitní detektivky. Teď zrovna čtu nového Nesbøa a v té hromádce je ještě Selfies od Jussiho Adlera-Olsena. A na letišti jsem si koupila Zrcadlového muže od Larse Keplera. To je takové čtení do letadla.

Kde byste byli na Vánoce s manželem, kdyby nebyla tahle divná doba? Ve Španělsku?
Ne, to asi ne. Tam jsme byli jen loni, protože Štefan měl ve Valencii angažmá. Přijela tam za námi rodina jeho bratra a bylo to krásné. Mám to město ráda, je výtvarně silné. Působil tam světový architekt Santiago Calatrava, který tam postavil celý areál budov včetně opery. Bydleli jsme přímo naproti, byla to krása.

Jak vypadá váš Štědrý den?
Kdyby nebyla pandemie, byli bychom buď v Košicích s naší velkou Štefanovou rodinou, nebo by naopak byly Košice v Praze. Letos je to bohužel jinak a docela nás to trápí. I tak si Vánoce ale určitě užijeme. Každý rok dělám stejná jídla, maďarsko-slovensko-česká. Dělám zelňačku čili kapustnici, ale už střihnutou Moravou, takže tam jsou houby i brambory, smažím kapra, připravuji rybí sekanou a rybí salát a samozřejmě i bramborový salát. A to dvojí. To jsem si zvykla dělat v Košicích, protože Štefanova maminka ho měla ráda řidší a celý zbytek rodiny zase hustší. Ale tyhle půtky o ten nejlepší bramborový salát znají, myslím, všechny rodiny.

S manželem teď, když ani jeden z vás nemá vystoupení, trávíte asi o hodně víc času než jindy. Nemáte ještě ponorkovou nemoc?
My jsme zvyklí spolu být 24 hodin denně. On sice cestuje, ale já většinou přijedu hned za ním. A pak zase stíhám svoje koncerty. Tohle nám potíže vůbec nedělá. Zatím po osmadvaceti společných letech žádná ponorka není.

V písničce Pavla Žáka Žízeň po životě zpíváte: „Nevím, jak vy, ale já strašně ráda žiju… Ráda se spálím, až to bolí, a často bořím víc, než tvořím.“ Čím teď hoříte?
Já vám hned odpovím, ale víte, že nejkrásnější jsou další řádky toho textu? Počkejte, hned si vzpomenu. (potichu si brouká) Už to mám: „Život je krásný požár, který mi proudí v žilách. Je věčné touhy stožár, na kterém nikdy vlajka bílá, pokud mám sílu dýchat, nesmí vlát!“ To je ta nejkrásnější část.

No a čím tedy teď hoříte?
Představte si, že Instagramem. Štefan ho totiž už měl, založili mu ho kolegové, se kterými spolupracuje na novém koncertním turné. Bylo to o takové dva tři měsíce dřív, než ho založili mně, a musím říct, že mi docela lezlo na nervy, jak jsem ho pořád viděla s mobilem. Tak pak udělali účet i mně, a jak mi chyběli fanoušci a kontakt s publikem, tak jsem si vymyslela živý pořad, který dělám jednou za čtrnáct dnů, vždy v neděli od 18 hodin. Jmenuje se to Rande. To mě teď naplňuje, když nemůžu zpívat. Mám zase něco, do čeho musím vkládat nějakou píli a úsilí.

Když jsem se dívala na koncert, který jste odehrála před čtyřmi lety u příležitosti svých sedmdesátin, říkala jsem si, kde berete tu energii.
To je zákon akce a reakce. To publikum mě tak neuvěřitelně nabije, že se kolikrát cítím svěžejší po koncertě než před ním. Už se těším, až to zase zažiju.

Vyhrajte sladce originální valentýnský dárek z Čokolandie
Vyhrajte sladce originální valentýnský dárek z Čokolandie

Kdo by nemiloval čokoládu? A navíc patří prostě k Valentýnu. Vyhrajte vouchery na nákup v hodnotě 1 000 Kč v „nejčokoládovějším kousku světa“....

Mohlo by vás zajímat