Zatímco na „urgent“ míří pacienti v akutním ohrožení, na pohotovosti se koncentrují méně vážné případy, především děti, které do nemocnice přicházejí v doprovodu rodičů po svých. Jitka Dissou je rázná žena, která jde rovnou k věci, mluví a směje se nahlas a tvrdí, že její obor je pozitivní i přesto, že jsou jeho součástí i lidské tragédie.
LN: Kdo míří k vám na urgentní příjem?
V podstatě všechny akutní případy, které přiveze sanitka ve věkovém rozmezí od novorozenců po osmnáctileté. Ať je to, co je to – dušnost, křeče, bouračka, úraz, trauma, psychiatrická diagnóza, intoxikace...
LN: Bouračky jsou u vás asi na denním pořádku, ne?
Jsou. Bouračky řešíme pořád, děti vběhnou pod auto, vjedou pod kola na odrážedle, cyklisty na kole srazí auto nebo tramvaj... Nechápu, že někteří rodiče pustí děti na kolo bez helmy. Pak často říkají: „Vždyť jela jenom kousek nakoupit.“ Ale to je přece nesmysl. Spadnout z kola můžete kdekoli, i na plácku před domem, kde nic nejezdí, stačí nešikovný pád na hlavu a může to mít tragické následky.
LN: Teď je léto, přibývá úrazů?
Těch z bouraček ne, ty jsou pořád, přibývá úrazů na kole, pádů ze stromů, pádů na skateboardech, inlinech a podobně. Hodně nám vozí opilé děti, ale to je také celoroční. Co je z mého pohledu opravdu nebezpečné, jsou bazény. Děti, zvlášť ty nejmenší od roka do tří, se často topí. Jsou to obvykle momenty, kdy jsou lidé někde na návštěvě, je tam víc lidí, takže dítě hlídají všichni – a nikdo. Pozornost se rozptýlí, dospělí se zapovídají, pět deset minut dítě nepostrádají, a když ho jdou hledat, najdou ho v bazénu. Buď je mrtvé, nebo se ho podaří zachránit, ale má nevratné poškození mozku, tohle málokdy dopadne bez následků. V některých státech je zákonná povinnost mít bazén oplocený, to mi připadá rozumné. Vždyť jsou v Česku na každé druhé zahrádce.
LN: Podobně jako trampolíny. Z pádů mezi ty pružiny prý vznikají příšerná zranění, stržená kůže z lýtek a podobně, je to pravda?
Ty pružiny musí být zakryté. Pokud nejsou, tak je to hazard, z toho můžou být opravdu hrozivé úrazy. Ale i na těch zabezpečených trampolínách hrozí úrazy, skáče tam vždycky hromada dětí různého věku a různé váhy, padají přes sebe... Ortopedi by mohli vyprávět, kolik zlomených a vykloubených rukou a nohou má na svědomí trampolína... Já vím, že to děti strašně baví, ale když na ní skáčou ty moje, radši koukám jinam.
LN: Za jaké další úrazy může nepozornost rodičů?
Často za intoxikaci, děti doma objeví chemikálie, čistidla – a ochutnají. Nejhorší jsou granulové čističe odpadu, ty krystalky děti vysloveně lákají, myslí si, že je to sůl, strčí to do pusy a ono jim to poleptá jícen. Klasika jsou také prášky: rodiče nebo prarodiče nechají léky někde povalovat a děti je snědí jako bonbony. V tomhle případě je dobré volat Toxikologické informační středisko, tam poradí, jestli je dávka toxická a jestli je nutné jet ihned do nemocnice. Jejich číslo je dobré mít v mobilu.
Celý rozhovor s primářkou motolské dětské pohotovosti Jitkou Dissu o otrlosti, nepříjemných rodičích a o rasismu v Česku si přečtěte v magazínu Pátek LN, který vychází mimořádně už ve středu 4. července.
V magazínu dále najdete:
|
