Do doby, kdy se člověk rád nechal ukonejšit slovy rodičů, že Ježíšek si ony balíčky do jejich skříně asi jen dočasně odložil, aby potom neměl tolik práce s distribucí dárků do jednotlivých domovů. Tehdy mě nenapadlo, že kdokoli mohl, po tom, co jsme se odebrali spát, zevnitř okno otevřít a naše dopisy si vzít. Verze, ve které zaneprázdněný Ježíšek vyzvedává po nocích dopisy z namrzlých parapetů a některé dárky si pro jistotu s předstihem schovává v naší skříni, byla prostě přijatelnější.
Věřila jsem tomu, protože jsem chtěla věřit!
Víra je z velké části otázkou rozhodnutí a teď nemám na mysli víru ve smyslu náboženském jako spíš touhu něčemu uvěřit a vložit v to svou energii bezpodmínečně. Nezpochybňovat. Důvěřovat.
MARIE ŠTÍPKOVÁPrvní herecké zkušenosti získala už při studiu na osmiletém gymnáziu, kdy dlouhodobě externě spolupracovala s Těšínským divadlem. Poté vystudovala činoherní herectví na DAMU (2006-2010), kde absolvovala rolí Arkadiny v Čechovově Rackovi. Mezi její pedagogy patřila mimo jiné Jaroslava Adamová. Už při studiu na DAMU se objevila na několika pražských scénách a hrála v absolventských inscenacích vyšších ročníků (J. Havelka a kol.: Velmi společenské tance;T. Stoppard: Na flámu). Za studijní úspěchy získala Cenu Jiřího Adamíry a Cenu Valtra Tauba. Po absolutoriu byla dva roky na volné noze a spolupracovala jak s kamennými scénami (Švandovo divadlo, Divadlo Minor, Nová scéna Národního divadla), tak s nezávislými soubory (Divadlo Letí, Meetfactory, BocaLocaLab, Geisslers Hofcomoedianten). V letech 2013-2016 byla v angažmá v Městském divadle Kladno, kde ztvárnila mnoho rolí. Mezi nejvýraznější patřila titulní role Jentl ve stejnojmenné inscenaci podle novely I. B. Singera v režii Jakuba Nvoty a Géša Gottfriedová v Brémské svobodě (R. W. Fassbinder) v režii Martina Františáka, za kterou získala Cenu divadelní kritiky 2015 v kategorii ženský herecký výkon. Je součástí nezávislého souboru BodyVoiceBand (inscenace Vojna, Bubny v noci a Milovnice, vše v režii J. Šiktancové) a asistuje při výuce herectví na DAMU. Od roku 2014 hraje na Shakespearovských slavnostech v inscenaci Mnoho povyku pro nic. Členkou hereckého souboru Švandova divadla je od roku 2017. |
A k tomuhle důležitému faktoru se v posledních pár dnech dost vracím. Možná proto, že se blíží Vánoce a s dobrými skutky se doslova roztrhl pytel, ale moje pochybovačská nátura má tendenci zkoumat důvody, které lidi k oné dobrotě vedou. Nefunguje to tak trochu jako v dětství? Čím víc se Vánoce blížily, tím víc jsme si přece dali záležet na tom, abychom byli tzv. hodní a vyhnuli se všem potencionálním průšvihům obloukem. Každý chtěl totiž pod stromečkem najít to, co si přál! Není tedy ta předvánoční všudypřítomná dobrota jen pokusem o jakési vykoupení se? Nicméně ať už jsou pohnutky k ní jakékoli, ta dobrota má několik dobrých vlastností. Je nakažlivá a rozpínavá. A tak se snadno stanete součástí nějaké charitativní akce, a ještě tím spustíte lavinový efekt dalšího dobra. Tentokrát už bez pohnutek. A to je přece dobře, takže vlastně není nutné po pohnutkách onoho původního dobra tak úpěnlivě pátrat.
Mám jednu kolegyni, Natálku. Dalo by se říct, že je to moje nejvíc nejlepší kamarádka z divadla, ale to by se ostatní holky z šatny asi urazily, tak to radši říkat nebudu. V dámský šatně je totiž dost důležitý mít pohodu. S Natálkou spolu zažíváme spoustu důležitých věcí. Společně se trápíme při zkoušení, ztrácíme a nalézáme herecké sebevědomí, zapomínáme si po představení lidskou důstojnost v šatně, smějeme se legračním historkám z natáčení…nebo spíše z castingů…ani jedna totiž moc netočíme. Pláčeme nad svými osudy a zažíváme spolu legrační příhody. Většina z nich je nějak spojena s mým automobilem, který Natálce občas půjčuju. Naše cesta k sobě ovšem nebyla jednoduchá. Než jsem se potkaly na jednom jevišti ve Švanďáku, trochu jsem na Natálku žárlila. Byla totiž předtím v angažmá Na Zábradlí, kde se hodně skamarádila s mým spolužákem Ivanem a tím ohrozila mou výsadní pozici jeho nejbližší ženy. Byla jsem proto při našich prvních setkáních odměřená a Natálka nabyla pocitu, že jsem pinda. Já jsem si o ní myslela prakticky totéž. Jaké pak bylo naše překvapení, když jsme se začaly blíže seznamovat a postupně zjistily, jak moc si rozumíme. Nicméně Natálka mě překvapuje každým dnem. Je nesmírně inspirativní a svá. Zažívá neuvěřitelný věci a lehkost, s jakou o nich vypráví, ji předurčuje k tomu, aby se její výstupy staly zlatým hřebem každého večírku. Je to velká žena s velkým srdcem a já ji obdivuju. Vážně.
Už několikátým rokem totiž pořádá tzv. Natálčin bazárek. Je to akce konaná pravidelně v období předvánočního shonu a jejíž výtěžek je věnován organizaci Lékaři bez hranic. Probíhá to asi takto: Natálka celý podzim shromažďuje vyřazené oblečení svých kamarádů, takže každý den přijde nebo odejde z divadla s jednou až dvěma ikea taškami plnými oblečení. Vlastně ji v podzimním období jinak než zavalenou taškami nevidíte. A někdy ji nevidíte vůbec. Přes ty tašky. Oblečení dále třídí na to, co je dle jejího názoru prodejné a ostatní věci rovnou předává jiným charitativním organizacím. Takže ty ikea tašky neustále odněkud někam přenáší. Pár dnů před samotným Bazárkem pak ještě napeče a navaří a postupně to nanosí do divadla.
V den Bazárku rozvěsí vybrané oblečení po štendrech ve foyer divadla a když si někdo chce něco koupit, sám se rozhodne, kolik za to zaplatí. Natálka se celý den usmívá na všechny lidi, co přijdou, pobíhá mezi štendry, nabízí jídlo, smlouvá o ceně oblečení. Nekonečný zdroj energie. Večer pak ještě moderuje dražbu nějakého exkluzivního kusu oblečení (většinou je to zpocenej fotbalovej dres Leoše Nohy) a předává celý výtěžek Lékařům bez hranic. A furt se usmívá a je u toho vtipná. Je zábavná a spontánní.
V tu chvíli jsem já v zákulisí vystresovaná a mírně naštvaná, že jsem se zase nechala ukecat. Už je to potřetí, co spolu v rámci Bazárku vystupujeme. Poprvé to bylo před dvěma lety a to představení bylo taneční. Tenkrát jsem se zařekla, že už nikdy víc. Jenže Natálka má zřejmě nějaké kouzlo, kterému nelze nepodlehnout. A tak jsem tady i letos.
A v duchu Natálce děkuju, že mohu být při tom, jak září. A tajně si přeju být jako ona. Něčemu uvěřit a vložit v to takovou spoustu energie. Bezpodmínečně.
Díky, že jsi Natálko! Kdybys nebyla, asi bych si tě musela vymyslet…
