ŠTÍPKOVÁ: Ukončete výstup a nástup aneb Jsem svoje nejoblíbenější herečka

Neidentifikovatelné samozřejmě. Instagramový účet sice taky mám, ale moc fanoušků ho zatím neobjevilo. Řekněme si to narovinu, mám méně followerů než kocour mého o něco slavnějšího kolegy a úhlavního kamaráda. A to je poněkud potupné. Rozhodně totiž nemám pocit, že bych vedla míň zajímavý život než Eda. To je ten kocour. A občas se mi i povede na fotce vypadat líp než on. V čem to tedy tkví? Myslím zájem, respektive spíš nezájem fanoušků o mou osobu? Je pravda, že netočím žádný nekonečný seriál a díky tomu se s železnou pravidelností neobjevuju na televizních obrazovkách. Proto je pro diváky a mé potencionální fanoušky moje tvář stále neidentifikovatelná. Asi jako ty moje příjmy z Intergramu.

Moje neidentifikovatelná tvář má však známý hlas. Nebo lépe řečeno můj hlas má známou tvář. Která ovšem patří většinou někomu jinému než mě. Dost často totiž slýchávám, že je lidem můj hlas povědomý. Že jim někoho po hlase připomínám. Nechci vám podsouvat žádné konkrétní jméno, jen podotknu, že v jednom zvukovém studiu po mě dokonce chtěli, abych namluvila reklamu jako Jiřina Bohdalová. Produkt se jmenoval Dobroty od Jiřinky a reklama končila slovy: „Vaše Jiřina Bohdalová“. 

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Když jsem se udiveně zeptala, jestli má z mých úst, mým nezměněným hlasem opravdu vyjít i tato poslední věta, bylo mi odpovězeno, že to stejně nikdo nepozná. Nevím, jak si ty „dobroty“ po uvedení této reklamy vedly na trhu, každopádně ze studia už se mi pak nikdo neozval. Nejsem si jistá, zda si touhle historkou svou kariéru v současné době spíše nepošlapu, ale vzhledem k tomu, že tento zážitek patřil spolu s faktem, že jsem se při jednom záskoku vešla do kostýmu Sabiny Laurinové, k mým profesním vrcholům, nelze to nezmínit. Níž už se stejně asi klesnout nedá. Dokonce i při studiích na DAMU si mnozí spolužáci mysleli, že studuju dramaturgii. Naštěstí jen ti z vedlejších ročníků.

Z období studia mi v paměti utkvěl ještě jeden zážitek, který má co dočinění s mou potenciální popularitou a její absencí. Muselo to být někdy v posledním ročníku nebo těsně po absolutoriu. Už tehdy jsem se pravidelně objevovala na prknech několika divadel a měla za sebou dva filmy. Zkrátka jsem měla, jak se říká, pěkně našlápnuto, a ještě mě neopustily idealistické představy o mé zářné budoucnosti. Střet s realitou přišel o něco později. Jela jsem zrovna vlakem z Prahy do svého rodiště, Českého Těšína, malého města na česko-polských hranicích. A protože je to cesta daleká, krátila jsem si čas bdělým sněním o tom, jak po mě jednou pojmenují Základní uměleckou školu v Těšíně, kde se mi kdysi dostalo prvních krůčků na poli dramatického vzdělání. Přitom mi mysl průběžně utíkala k mé děkovné řeči na Oscarech, kterou jsem si tou dobou ve volných chvílích prozřetelně připravovala. Zrovna jsem se slzou v oku děkovala rodičům, když se rozrazily dveře kupé a ozvalo se: „Dobrý den, kontrola jízdenek. Předložte, prosím, své jízdní doklady.“

Slzu jsem zamáčkla, jako správná herečka mám totiž své emoce pod kontrolou, a předložila vše potřebné. Myšlenky už se mi opět rozbíhaly směrem k Základní umělecké škole Marie Štípkové, když jsem zachytila pátravý pohled paní průvodčí. Držela v ruce mou in-kartu a její pohled nervózně těkal z fotografie na in-kartě k mému obličeji a zpět. Už, už se mi na jazyk drala shovívavá věta typu: „Ano, jsem to já. Možná jste mě viděla v televizi.“ Zarazila mě sama průvodčí, která mi se slovy: „Však já si vzpomenu!“, prudce vrátila jízdenku i in-kartu, zavřela za sebou dveře kupé a zmizela v uličce. Lhala bych, kdybych řekla, že mi to neudělalo radost. 

Ego se samozřejmě zatetelilo a já si docela potichounku, téměř neslyšně, abych ten hřejivý pocit nevyplašila, pomyslela: „Tak a je to tady. Už mě poznávaj lidi na ulici.“ Načež jsem se vrátila k přípravě děkovné řeči na předávací ceremoniál hereckých cen. Na celou příhodu bych byla bývala možná zapomněla, kdyby se těsně před Těšínem, někde v polích mezi Loukami a Chotěbuzí, nepřiřítila paní průvodčí zpět do mého kupé a se zvoláním: „Pavla Čespivová“, na rtech vítězoslavně nedosedla na sedačku naproti mně. Nechápavě jsem na ni hleděla a chvíli mi trvalo, než jsem si vybavila holčičku, která se mnou chodila do první a možná i druhé třídy, a než mi paní průvodčí krkolomně vysvětlila, že je její maminka. Ještě mi to celé pořádně nedošlo, ale už jsme byli v Těšíně a já musela vystoupit. Ukončete výstup i nástup, dveře se zavírají.

Od té doby se má popularita nijak strmě nezvedla. Lidi mě na ulici stále ještě nepoznávají. Docela nedávno mě málem nepustili ani do Švanďáku. Je pravda, že byla zrovna neděle, tudíž bylo divadlo zavřené a já tam šla jen na záchod. Navíc byla na vrátnici nová paní vrátná, která mě ještě pořádně nezná. A taky jsem měla roušku. Mohla bych z toho všeho být smutná, nemít vedle sebe v angažmá Natálii Řehořovou, jejíž autogram se v současné době prodává na Sbazaru za 15 Kč. Taky mi dost pomáhá její historka, jak na nějakém zájezdě vycházela z divadla zadním vchodem a když míjela skupinku lidí s deníčky čekajícími na autogramy, jeden z nich se jí zeptal, jestli už jdou herci. S Natálií jsme zkrátka svoje oblíbené herečky. Tímto tedy zdravím Pavlu Čespivovou i její maminku, a doufám, že i ony dvě se brzy zařadí do prořídlého zástupu mých fanoušků.

Kromě Jardy, mezi jehož velice oblíbenou herečku patřím, mám ještě jednu věrnou dopisovatelku z Kyjova, která mi do divadla píše s železnou pravidelností. Díky naší korespondenci si barvitě dovedu představit, jak v Kyjově vypadají jednotlivá roční období a taky už vím, jak těžké povolání to vlastně vykonávám. Paní, říkejme jí třeba Zdena, z Kyjova mi to v žádném svém dopise nezapomene připomenout. A za to jí patří veliký dík! K mým podporovatelům patří také Klub turistů Kosmonosy. Již několikrát mi od nich přišel balíček spolu s krásným dopisem, ve kterém mě moc a moc prosí, abych se stala členem jejich klubu. Je jich totiž málo a stále umírají, jak sami píší. Možná i proto jsem se členkou radši ještě nestala. 

Nicméně velmi děkuju za všechny ty žvýkačky, instantní polévky, horalky, tic-tacy a paštiky, kterými mě zásobují. Zřejmě z mých výkonů na jevišti pochopili mou tíživou životní situaci. Tím bych výčet svých fanoušků mohla pomalu zakončit, kdybych nevěřila, že jsou ještě někde nějací mí fanoušci, o kterých třeba nevím. Nebo třeba ani oni sami ještě neví, že jsou mí fanoušci. Všechny tyto nesmělé tvory bych chtěla podpořit, aby se nebáli vystoupit z řady fanoušků mých slavnějších kolegyň a jít proti proudu! V červnu už totiž budeme ve Švanďáku hrát a já věřím, že vás do té doby bude dost na to, abyste zaplnili celé hlediště. Což při povoleném 50 % využití kapacity hlediště studiové scény nebude zas takový problém.

Spolu to zvládneme! Vaše Simona Stašová pro chudé.