ŠTÍPKOVÁ: Těhotná postavou. Jaké jsou příznaky této diagnózy?

Poslední téměř měsíc jsem tak nějak vyřazená z běžného života. Zkoušíme. A já jsem takzvaně těhotná postavou. Jaké jsou příznaky této diagnózy?

Neznamená to, že bych po ránu zvracela. I když určité náběhy na ranní nevolnosti se objevují. Bývám totiž někdy nervózní ze zkoušky. Zvlášť když mám pocit, že nejsem dostatečně připravená. A to já mám skoro furt. Jsem totiž zasr..á perfekcionistka. Je nesmírně úlevné si to přiznat.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

V noci se budím v panice, že neznám text. Nebo že jsem přišla o hlas. To si pak nahlas uprostřed nočního ticha přeříkám pár replik, které mě ukonejší do opětovného spánku.

Práce na textu většinou pokračuje i v ranní tramvaji. Z obsesivního mumlání, které nezřídkakdy přejde v polohlasný projev doprovázený náležitou mimikou, mě vytrhne až neosobní hlas. Švandovo divadlo. Vystupuju pozorována vyděšenými pohledy několika spolucestujících. O něco horší jsou ty soucitné pohledy. Ne, nejsem blázen. Jsem jen herečka. Vlastně nechápu, proč netleskaj? Vždyť vystupuju.

Kdyby se udílely Thálie za herecký výkon v tramvaji, měla bych plnou polici. Má tramvajová vystoupení bývají tak pohlcující, že kolikrát zapomenu vystoupit.

Mívám výkyvy nálad, což závisí na tom, jaká byla zkouška. Taky bývám přecitlivělá a unavená. Únava je nejen fyzického rázu, spojená s náročností role, ale i psychická. Večer se mi moc nechce mluvit a přemýšlet. Mám totiž obvykle pocit, že už jsem toho za ten den řekla dost.

A k té fyzické únavě. V inscenaci Na Větrné hůrce, kterou teď zkoušíme, máme s kolegou Honzou Grundmanem několik kontaktních, fyzických momentů na hranici tance a boje, kdy se doslova válíme po zemi. To bylo v pohodě, dokud nám nepostavili scénu. Je tam koberec. Samozřejmě. Spáleniny na svém těle už jsem přestala počítat. Stejně jako jiná obskurní zranění. Začínám zkrátka vypadat jako oběť domácího násilí. Ještě, že je zima a člověk může všechny ty modřiny na roztodivných místech skrýt pod vrstvou nutného oblečení.

Zapomínám jíst. Protože na to není čas. Ovšem počet vykouřených cigaret se nikterak nesnížil. Ba naopak. Zahalená dýmem z nich se často ztrácím v sobě a hledám postavu.

To pak nevnímám svět okolo sebe a lidi v něm. Nebo na ně pohlížím optikou postavy. A občas na ně postava i promluví či zareaguje. Bývají překvapeni. Zvlášť když je postava, kterou zrovna nosím v sobě trochu kráva. Nebo jinak komplikovaná bytost. Je těžký pak vysvětlovat, že jsem to nebyla tak úplně já.

Ačkoli jsou podobné momenty drobně děsivé, mám je svým způsobem ráda. Předznamenávají totiž přítomnost postavy, která brzy zhmotní na jevišti. Snad. O něco míň rádi mají ty momenty lidé v mém okolí. I proto v závěrečné fázi zkoušení, kdy všechny výše zmíněné příznaky kulminují, většinou dobrovolně vyhledávám samotu.

Většina lidí taky nemá pochopení pro aktivity, které v tomto prazvláštním období vyvíjím. Momentálně se ve svém volném čase docela intenzivně zabývám studiem hlasů ptáků. Taky mám doma připravené komponenty na výrobu čejky chocholaté. To je takový pták velikosti holuba. Konkrétně jde o monotypický druh bahňáka z čeledi kulíkovitých. V příběhu Kateřiny a Heathcliffa hraje důležitou roli. A protože pociťuju drobnou nespokojenost s rekvizitou, kterou k tomuto účelu v divadle máme, vyrašilo ve mně rozhodnutí, že tu čejku prostě vyrobím. Tak jsem jednoho dne po zkoušce koupila plyšového ledního medvěda v sekáči a spoustu ovčího rouna a barevných peříček ve výtvarných potřebách. V tu chvíli jsem to myslela naprosto vážně.

Vlastně si nedokážu představit, že je možné něco podobného zažívat s jiným povoláním.

Že si třeba prodavačka cestou do práce v tramvaji polohlasně přeříkává: „rajčata keříková, dvacet devět devadesát“, řidič tramvaje se budí uprostřed noci zborcený potem a musí si nahlas zopakovat všechny stanice své zítřejší trasy, aby se uklidnil a mohl dál spát. Nebo že se metař rozhodne vyrobit si vlastní lopatu nebo smeták, protože ty, které k práci dostal, nemetou podle jeho představ.

Tím nechci nijak znevažovat jiná povolání. Naopak. Spíš poukázat na křehkost jedinečnosti toho, kterým se zabývám já. Jedinečnosti, která může kdekomu připadat pošahaná a kterou lze snadno zaměnit za zbytečnost. I já sama tomu pocitu někdy podléhám. Že to, co dělám, je zbytečný. Co jsem dokázala? Co reálného jsem vyrobila? Co vlastně umím? Vyprávím příběhy. Žiju životy cizích lidí na jevišti. A někdy i trochu v osobním životě.

Ale dokud ty příběhy někoho zajímají a dokud mám moc skrze ně na něco upozornit, někomu něco připomenout, či nastavit zrcadlo společnosti, má to smysl!

A taky dokud mě to činí šťastnou. Z předchozího textu může mít čtenář pocit, že se tím taky dost trápím. To ano. Ale když já se trápím tak ráda! Natolik už sama sebe znám, abych i tento fakt otevřeně přiznala a zasmála se sama sobě. Je to tak, jsem emocionální jojo.

A když mě zase jednou přepadne pocit zbytečnosti a budou mi chybět hmatatelné výsledky práce, zavřu se do dílny a něco přečalouním. A teď si fakt nedělám srandu. Jsem herečka, která ve svém volném čase čalouní. Ale o tom třeba zas někdy příště.

Byla totiž neděle 17. listopadu a já už musím končit. Nejdu nikam do ulic, svý jsem si oddemonstrovala včera na Letný a dnešní Den boje za svobodu a demokracii oslavím v klidu domova. Budu odpočívat. Mám na to nárok. Za necelý týden mám přece termín. Snad se to narodí zdravý. Jo a taky mě ještě čeká ta transformace ledního medvěda na čejku.

Tak čau v divadle!