Jiřího Stracha jsem si pamatovala jako výrazně ušatého Láďu Bajzu z televizního seriálu Bylo nás pět z roku 1994. Starší, světem už trošku protřelý syn Dagmar Veškrnové alias Bajzové byl tehdy neodolatelný, směšně dojemný. Dnes má jako režisér za sebou na dvacet filmů. Je to vytáhlý zdvořilý muž. Pravda ovšem je, že pro nekuřáka a neznaboha není úplně snadné s ním dělat rozhovor. Zapaluje jednu cigaretu od druhé a ještě k tomu mluví trochu jako páter. A jestli se v nebi nekouří, bude to tam mít jednou pekelně těžké.
Právě jste dotočil televizní film Osmy podle scénáře Marka Epsteina. Trochu nesrozumitelný název. O čem to je?
O normalizačním úředníčkovi, který na bujarém mejdanu v totální opilosti podepíše Chartu 77. Má zkrátka okno, druhý den si vůbec nepamatuje, že se něco takového stalo. A když se kolem něj začnou rojit estébáci, nechápe, co se děje – dokud si nezapne Svobodnou Evropu, kde čtou i jeho jméno. Je to vlastně příběh jednoho dne, on má totiž jít ještě k tomu na trhání zubů osmiček, proto ten název. Zřejmě ho ještě změníme, nejste první, kdo mu nerozumí. Celý film pak ten člověk překonává strach ze zubaře, ale ruku v ruce s tím i tu hrůzu z bolševika.
Jak vás tak poslouchám, to asi nebude komedie o neblahých důsledcích pití, ale spíš tak trochu studie o české povaze. Nebo on se z té situace nesnaží vylhat? Nějak to ošvejkovat? Jsme přece Češi...
Říkáte to naprosto přesně. On samozřejmě když zjistí, v jakém je průšvihu, tak skutečně nejdřív začne švejkovat. Ale pak vlastně tahle postava, kterou hraje Ivan Trojan, trošku vztyčí prostředníček té české vyčuranosti a švejkovství.
Takže happy end?
To tak úplně nevím, jestli se dá říct. Protože mu budou vyhazovat děti ze školy, z teplého úřednického místa přeskočí na řidiče multikáry – zkrátka ten čin má své vážné důsledky. Vlastně je to celé o tom, že když překonáme strach, i s typicky českou povahou můžeme být lepšími lidmi.
Jak se vám žije v dnešním chaosu, kdy už se skoro nikomu nedá věřit, protože co je dneska pravda, bude zítra lež? A oboje je to nakonec jen zástěrka pro něco skrytého v pozadí?
Podle mě je teď nejdůležitější nepodlehnout tomu mravnímu relativismu, kdy dnešní ano je zítřejší ne a pozítří to bude nevím a popozítří opět ano. Nechci moc mluvit o politice, protože mě zoufale nebaví. Nebaví mě dokonce tak, že jsem přestal číst noviny a nekoukám ani na televizní zprávy. Zkrátka střihám tuhle ubohost, kterou nám politici předvádějí, od sebe. Člověk potřebuje mít nějakou integritu. A mně ji přináší víra v Boha. Křesťanství. Ta víra vás nepustí. Dá vám, například skrze přikázání, limit. Vy nemůžete všechno. Je to dobrá obrana před bezbřehostí doby i vlastním sobectvím.
Celý rozhovor s režisérem a vášnivým katolíkem Jiřím Strachem o těžkosti celibátu a srabství v nás najdete v magazínu Pátek, který vychází 8. listopadu.
Co ještě najdete v pátečním magazínu:50 let od atentátu na JFK. Prezidentovy poslední okamžiky a jaký by byl svět, kdyby nezemřel. Jak prodat film do Hollywoodu. O úspěchu mladých českých filmařův hlavním městě showbusinessu. Rozhovor s Natálií Gorbaněvskou, jednou z osmi statečných, kteří v srpnu 1968 na Rudém náměstí demonstrovali za naši svobodu. |
