Lidovky.cz: Jaký vliv má nošení roušek na běžnou komunikaci mezi lidmi?
Dezinfekce a roušky ničí Čechům pokožku. Krémy používejte, i když problémy nemáte, radí dermatologové |
Za sebe vnímám především dva vlivy. První je komunikační. Jsme zvyklí soustavně přijímat signály od druhých lidí a teď jsme si nasadili na ústa jakousi bariéru a přerušili jsme jeden signální tok, jeden komunikační kanál. Pokud se bavím s komunikačním partnerem a chci mu ukázat, že ho vnímám, že mě zajímá, co říká, a ať pokračuje, jedním ze signálů, kterým mu toto dám najevo, je úsměv. Jenže teď máme roušku a signál není vidět, a o tento neverbální komentář, který je pro rozhovor důležitý, jsme nyní ochuzeni.
Druhá úroveň je sociálního charakteru. V momentě, kdy roušku nosíme, tak neverbálně dáváme lidem okolo sebe najevo: pozor nebezpečí.
Lidovky.cz: Proč to v nás vyvolává pocit nebezpečí?
Je to z toho důvodu, že přeci jenom na roušky nejsme zvyklí. Když jsme v období před koronavirem potkali někoho s rouškou, domnívali jsme se, že je například nemocný, nechce se nadýchat smogu nebo se nechce nakazit v období chřipkových epidemií. Bylo to pro nás něco zvláštního, něco, co nebylo normou. Nyní nosíme roušky všichni, ale ty původní předpoklady, někdy pochopitelně mylné, v nás zůstaly. Je pak velmi jednoduché si v mysli spojit roušku s pocitem nebezpečí.
Ondřej Staněk
|
Lidovky.cz: Jakým způsobem se neverbální komunikace proměnila? Pokud jsme byli ochuzeni o jeden, jak říkáte, signální tok, nepřenesl se jinam? Nekomunikujeme třeba jinou částí těla více?
Je hrozně brzy dělat závěry, jak se komunikace mezi lidmi proměnila, a jestli vůbec. Měsíc jsme si zvykali na změnu, nyní jsme v procesu rozvolňování. Život s rouškou byl reálně měsíční záležitost, a ani v té době jsme ji neměli na ústech neustále. Stejně tak, jako se dosud nenaplnil scénář o novém způsobu „podávání rukou“, který by byl hygieničtější, nemyslím, že dojde ke změně ve způsobu, jakým lidé komunikují. Dočasně jsme přišli o jeden komunikační kanál, ale nevšimnul jsem si, že by lidé začali třeba víc gestikulovat.
Teď jsme v situaci, kdy lidé přišli o jeden ze zdrojů „načtení si“ člověka, a tak se s tím potýkáme. Přijde mi, že lidé začali být více asociální, bojí se, odsedávají si v dopravních prostředcích. Důvodů je samozřejmě víc, třeba právě strach z nákazy. Mezilidskému kontaktu a vztahům však hodně chybí právě ona možnost pohledu do tváře člověka, se kterým hodláme sdílet prostor, a hlídání si odstupu je jeden z projevů.
Lidovky.cz: A co třeba takový první dojem? Ten si také vytváříme na základě toho, že si prohlédneme obličej.
Co zpříjemní dýchání v roušce? Aromatické oleje příjemně voní, mohou mít i dezinfekční efekt |
Psychologicky nedokážeme fungovat bez toho, aniž bychom si dokázali první dojem neudělat. Soustavně provádíme analýzy obličejů v našem okolí, a pokud je najednou nevidíme, tak nevíme, co od lidí máme očekávat. V literatuře je popsáno, že různé typy obličejů vyvolávají různé pocity. Kulatější a jemnější obličej vnímáme jako přátelštější, naopak ostře řezaný s výraznými nadočnicovými oblouky signalizuje dominanci. A najednou jsme půlku obličeje zakryli.
Lidovky.cz: Mohla povinnost mít roušku nějak ovlivnit komunikaci u vztahů, které nejsou tak osobní? Například při pracovních pohovorech, které sice z větší části probíhaly formou videohovorů, ale k setkání docházelo také?
Vím o situacích, kdy pracovní pohovory probíhaly během koronaviru tak, že zájemcům o zaměstnání bylo na osobním setkání řečeno, ať si klidně roušky sundají. Možná nám to ukazuje, jak důležité je i u „neosobních setkání“ vnímat obličej člověka.
Lidovky.cz: Jak naopak probíhaly schůzky za účelem seznámení se s potencionálním protějškem?
Co se týká randění a schůzek, tak pokud během krize vůbec probíhaly, musely být do jisté míry komické. Daly by se přirovnat k chatové komunikaci. Když si s někým píšeme, občas se stane, že zcela neporozumíme tomu, co se vlastně snažil náš protějšek říct. A to je z toho důvodu, že nevíme, jak se u toho tvářil.
Lidovky.cz: Myslíte si, že se zakrytá ústa stanou novou normou pro každodenní život?
Dva měsíce nevyrovnají několik stovek let dlouhou dobu, během které jsme chodili se zcela odkrytou tváří. Nedomnívám se tedy, že by se z roušek stala nová norma, kterou lidé budou dlouhodobě ctít tak, že by došlo k zásadní kulturní změně. K tomu by doba s rouškou musela být mnohem delší.
