Oplatky a vafle byly v honosnějších kuchyních známé nejméně od konce 18. století, kdy se první zmínky o nich objevují v evropských kuchařkách, jež doporučovaly tehdy luxusní delikatesu srolovat do tvaru nálevky nebo trychtýře a naplnit ji ochucenou smetanou, krémem nebo zmrzlinou. Během 19. století se italští přistěhovalci vyhnaní válečnými konflikty z domova a rozesetí po celé Evropě postarali o rozšíření zmrzliny mezi běžné měšťanstvo.
Chytání myší. Jak vznikla pastička na drobné hlodavce? |
Po ulicích tlačili vozíky a zmrzlinu podávali ve skleněných nádobkách, jež bylo nutné po dojedení vrátit zmrzlináři. Na konci století úřady v některých městech takové podávání lahůdky zakázaly, protože se obávaly šíření nemocí — někteří zmrzlináři sklo neomývali tak důkladně, jak by bylo záhodno.
A právě touto dobou, na přelomu 19. a 20. století, se vyrojili vynálezci zmrzlinového kornoutu, přesněji řečeno jde o vynálezce strojů na jeho výrobu. První z nich byl pravděpodobně přistěhovalec do Ameriky Italo Marchiony, který tvrdil, že svůj první kornout vytvořil a kolem newyorské Wall Street prodával už v roce 1896; roku 1903 pak získal patent na zařízení na jeho produkci.
Další se přidali roku 1904 na mezinárodním veletrhu v americkém městě St. Louis ve státě Missouri, kam přijelo na padesát zmrzlinářů a řada stánkařů, kteří prodávali vafle. Podle jedné z verzí příběhu o kornoutu prodejce vaflí Ernest Hamwi pomohl mladému zmrzlináři Arnoldu Fomachouovi, jemuž došly nádobky na zmrzlinu, a ze svých sladkých oplatek mu vytvořil kornoutek. Na stejné akci zmrzlinový kornout vymysleli nezávisle na sobě také Abe Doumar, David Avayou i Charles Menches.
Ať už to bylo jakkoli, všichni se pustili do výroby kornoutů ve velkém, zjednodušili způsob podávání zmrzliny, a přispěli tak k jejímu masovému rozšíření.
