2000: nejlepší hry se škraloupem a rezivějící odkaz za miliardy v roce 2004

Na olympijských hrách v Sydney to samozřejmě nebylo poprvé, kdy elitní sportovci dopovali – tento jev velmi trápí sportovní svět a kazí předstírané férové soupeření už od konce 70. let minulého století. Hry v Sydney ovšem prosluly jako první, u nichž se dodatečně měnilo pořadí. Což je praxe – jak dokládají nyní zpětně testované vzorky z her v Pekingu 2008 a Londýna 2012 –, na kterou si musí fanoušci zvyknout.

Dnes už to nikdo nezjistí

Mezinárodní olympijský výbor (MOV) s velkou slávou zavedl v Sydney test na EPO, v té době masivně rozšířený krevní doping. Jenže dal přednost metodě, která byla schopná odhalit podvod jen do tří dnů od jeho vykonání. Tomu se protřelí sportovní podfukáři museli jen smát. „Věřím, že na hrách v Sydney užívalo mnoho sportovců EPO a nikdy nebyli chyceni,“ tvrdí Robin Parisotto, australský tvůrce přísnějšího testování, které ale MOV odmítl. „Dnes už není možné zjistit, kolik jich bylo.“

A tak zbývají jen ti, kteří se přiznali: celých 13 let po skončení olympiády v Sydney se Lance Armstrong doznal k dopování a přišel o bronz z cyklistické časovky. Medaile si ovšem ponechali jeho soupeři Jan Ullrich a Alexandr Vinokurov, kteří podle mnoha svědectví také dopovali, ale dodnes o tom mlčí.

Ještě horší dopad měla kajícná slova atletické královny Marion Jonesové v roce 2007, v Sydney oslavované hvězdy. „Omlouvám se všem, které jsem zklamala,“ říkala se slzami v očích Jonesová. Přišla o tři zlaté a dvě bronzové medaile. Její přiznání způsobilo funkcionářům těžký bolehlav, na stovce tehdy byla druhá Řekyně Ekaterini Thanuová, tu ale také mezitím potrestali za doping. Nakonec zlato ze Sydney neudělili nikomu...

O zlato přišla kvůli dopingovým přiznáním i americká štafeta na 4x 400 metrů a slavný Michael Johnson – sám bez škraloupu – prohlásil, že se cítí kolegy „zneuctěn a podveden“.

Zlatá pro Aborigince

To vše ale svět v roce 2000 nevěděl a hry sklízely jednu pochvalu za druhou. Timesy psaly o „jedné z nejúspěšnějších akcí na světové scéně“ s dodatkem, že „hry nemohly být lepší“. Slavný britský olympionik Sebastian Coe, když stanul v čele organizačního výboru londýnské olympiády (2012), prohlásil, že olympiáda v Sydney je „vzor, který chceme napodobit“. Juan Antonio Samaranch, odcházející šéf MOV, v závěrečné řeči podotkl: „Jsem šťastný, že mohu prohlásit hry za nejlepší v historii.“ Podobné tvrzení zaznělo do té doby mnohokrát, po Sydney ale už nebylo nikdy zopakováno.

Australané si našli svoji hrdinku, čtvrtkařku Cathy Freemanovou. Žena, která má mezi předky původní aboriginské obyvatele, zapálila při slavnostním zahájení oheň a pak ustála ohromný tlak av celotělové kombinéze s kapucí vyhrála zlatou medaili. Na olympijském stadionu sledoval její triumf rekordní počet diváků v historii: 112 524 lidí.

Domácí měli ještě jednoho miláčka, plavce Iana Thorpa. V 17 letech vyhrál v Sydney tři zlaté a dvě stříbrné medaile, když prohrál s Nizozemcem Pieterem van den Hoogenbandem. Mezi plavkyněmi zazářila Nizozemka Inge de Bruijnová, tehdy nejstarší vítězka zlata v olympijském bazénu (tuto metu pokořil až nyní v Riu Michael Phelps), což vedlo amerického trenéra plavkyň Richarda Quicka k jízlivé poznámce: „Nemyslím si, že by tohle byla čistá olympiáda. Ale na nikoho neukazuji.“

Mezi legendy vstoupil vedle českého oštěpaře Jana Železného (třetí zlato v řadě) i britský veslař Steve Redgrave, který vyhrál na pátých hrách za sebou.

Jan Železný Český atlet potřetí v řadě vyhrál olympijský závod. Jako první oštěpař v historii. „Žádný jiný oštěpař třikrát olympiádu nevyhrál a to je silná motivace. Po vítězství následoval takový pocit štěstí, chvilková euforie, pro kterou stojí za to ten sport dělat,“ vzpomínal později Železný, který dnes jako trenér vede své nástupce. Přitom v období před hrami v Sydney přepadaly Železného chmury. Kvůli vážnému zranění ramene zvažoval konec kariéry, pak se znovu učil házet. Vrátil se v roce 1999, na mistrovství světa skončil třetí. Na hrách v Sydney se předvedl jako pravý bojovník, poslal oštěp přes 90 metrů (90,17 metru), což bylo nejdál ze všech jeho olympijských startů, a ve 34 letech vytvořil olympijský rekord. Díky třem olympijským zlatům a světovému rekordu je považován za nejlepšího oštěpaře všech dob. Jan Železný.

Češi zlatí i málem zlatí

Česká výprava opěvovala vedle Železného i Štěpánku Hilgertovou, která obhájila olympijský triumf z Atlanty. „Mísila se ve mně nervozita, sebedůvěra i chuť závodit. Na něco takového jsem nebyla zvyklá,“ popsala Hilgertová, která závodila ještě na dalších třech olympiádách.

Po zlatu se natahoval i desetibojař Roman Šebrle. Jenže sudí kontroverzně rozhodli, že Estonec Erki Nool v kouli nepřešlápl. „Když se zpětně kouknu na videozáznam, tak Nool v kouli třikrát přešlápl jako prase, ale rozhodčí mu přesto jeden pokus uznali. Ač jsme v té době byli desetibojařská velmoc, neměli jsme diplomaty, kteří by měli vůli nebo sílu za spravedlivost bojovat. Samozřejmě být dvojnásobným olympijským vítězem by bylo mnohem lepší, ale já byl tenkrát se stříbrem spokojený,“ vzpomínal Šebrle, který se olympijského triumfu dočkal o čtyři roky později. Stříbro nečekaně získal i boxer Rudolf Kraj, přezdívaný Rudy mlátička. Pro český box to byla první olympijská medaile po 40 letech.

Další silák, judista Petr Jákl (dnes producent a filmový režisér), naopak oproti očekávání neuspěl, vypadl už ve druhém kole. Česko poprvé mohlo na olympiádu poslat družstvo v kolektivním sportu, ale fotbalový tým (v němž se skvěla jména Ujfaluši, Jankulovski, Baroš, Heinz či Sionko) přes velká očekávání selhal: jednou prohrál a dvakrát remizoval a skončil poslední ve skupině.

Roman Šebrle Roman Šebrle. Do olympijských Atén přijel desetibojař Roman Šebrle už s velkou sbírkou úspěchů. Na nejcennější vavřín sportovní kariéry ale pořád čekal: neměl zlatou olympijskou medaili. „Přijel jsem pro zlato. Na nic jiného nemyslím. Nemá smysl se bránit vysokým očekáváním,“ přiznával Šebrle, držitel stříbra ze Sydney 2000. Boj o zlato začal osobním maximem – časem 10,85 sekundy byl po stovce jedenáctý. „Chtěl jsem lepší čas,“ zlobil se. Po dálce už byl čtvrtý, koule znamenala další „osobák“, po skoku do výšky a běhu na 400 m se posunul na druhé místo. Po osmi disciplínách ztrácel na vedení už jen 46 bodů: „S vidinou zlata jsem byl nervózní jako prase.“ Oštěp hodil nejdál ze všech a vedl. Patnáctistovku si už pak pohlídal, slavil zlato a výkonem 8893 bodů překonal olympijský rekord.

2004: rezivějící odkaz za miliardy

Tyto olympijské hry zdravily sportovce i diváky mottem „Vítejte doma“. Atény 2004 byly přehlídkou odkazů na antickou tradici, a hlavně na první obnovené hry z roku 1896, které se konaly ve stejném městě. Pořadatelé roli hostitele zvládli na výbornou, ze všech stran slyšeli jen pochvaly. Jenže po letech se začali Řekové sami sebe ptát: Stála nám ta vysněná olympiáda za to?

Většina olympijských sportovišť chátrá. Buď nenašla další využití, nebo nezbyly prostředky na jejich údržbu. Olympijský park, obdivovaný v roce 2004 jako jeden z nejlepších a nejkomplexnějších atletických areálů, rezaví a stal se místem procházek zamilovaných či pejskařů.

„Nechali to tady všechno shnít,“ řekl deníku Guardian bankéř Dimitris 

Dimitriu, který parkem vodí syna na šerm. „Hlavní stadion je v o trochu lepším stavu, protože ho využívají fotbalové kluby. Když se ale podíváte kolem, všechno reziví a zarůstá. Záchody jsou špinavé, sprchy smrdí a neteče teplá voda. Nikdo to tu neudržuje.“

Po každých olympijských hrách se najde nějaký areál, pro který není další smysluplné využití. Atény ovšem byly výjimečné v tom, že tento osud potkal velké množství sportovišť. Dimitriu byl v době konání, stejně jako většina Řeků, ohromený a pyšný na to, co jeho země dokázala. „Jenže za to dodnes platíme. Je to jeden z důvodů, proč je naše země ekonomicky na mizině.“

Prázdná restaurace pro tisíc lidí

Náklady na pořádání olympijských her vystoupaly podle oficiálních údajů na téměř devět miliard eur. Podle řeckých ministrů byla olympiáda ekonomickým přínosem. Jenže otázkou je, nakolik jsou jejich prohlášení pravdivá.

Rozpory totiž panují už jen v otázce vyčíslení nákladů. Konzervativní strana Nová demokracie tvrdila, že hry stály víc než deset miliard. Podle bývalé vrcholné političky Syrizy – původně oštěpařky, která závodila na olympiádách v letech 1976 a 1980 – Sofie Sakorafaové stály Atény 2004 dokonce více než 27 miliard eur, trojnásobek oficiální částky. Řecký olympijský výbor po letech přiznal, že se některé práce musely dělat ve velké rychlosti a stály kvůli tomu mnohonásobně víc.

Jedním z nejkřiklavějších příkladů plýtvání se podle Guardianu stala jedna z restaurací poblíž areálu pro vodní sporty. Prostor pro tisíc lidí zeje prázdnotou, uvnitř jsou jen hromady zaprášených stolů a židlí. Restaurace byla otevřena hodinu předtím, než sportoviště navštívil řecký předseda vlády Kostas Simitis. Když odjel, restaurace zavřela a už se nikdy neotevřela – nakonec pro olympijské hry nebyla potřeba. A není potřeba ani dnes.

Řecký olympijský výbor investice do rezivějících stadionů, nikdy po hrách nevyužitých, hájí. Prý pomohly turistickému ruchu a dopravní infrastruktuře. Jenže členové výboru už nedodávají, že na rozdíl od svých kolegů zapomněli naplánovat, co se sportovišti za stovky milionů dělat dál.

„Nárůst turismu se nekonal“

Jak moc se tedy olympijské hry podepsaly na finanční krizi, kterou Řecko prožívalo a dosud prožívá? Podle agentury Bloomberg sportovní svátek sám o sobě nezpůsobil kolaps. Prohloubil však strukturální problémy řecké ekonomiky, které ji trápily desítky let. Hry se staly jednou z nehlídaných položek veřejných rozpočtů, kde se divoce utrácelo, přičemž peníze pocházely z nevýhodných půjček.

A pokud opravdu došlo k nárůstu počtu přijíždějících turistů, nebyl tak vysoký, jak se čekalo. Řecko v souboji o turisty prohrálo s Chorvatskem či Tureckem. A Mark Stewart z australské RMIT University agentuře Reuters řekl, že podle jejich studie k nárůstu turismu v Řecku nedošlo vůbec, ba naopak. „Ve skutečnosti to pomohlo Itálii. Turisté, kteří chtěli strávit dovolenou pod středozemním sluncem, se přelidněnému Řecku vyhýbali a zamířili radši do Itálie.“ Studie podle Stewarta ukazuje, že velké sportovní svátky mají na země, které je hostí, jen nepatrný pozitivní ekonomický efekt.

„Pořádání her znamenalo investici do infrastruktury, lidí a prestiže značky Řecka,“ prohlásil Stratos Safioleas, šéf tiskového odboru Řeckého olympijského výboru. „Bohužel dvě vlády, které byly zvoleny po olympiádě, dědictví řeckého olympijského odkazu odmítly využít.“