Na ni Bulhaři nakonec nedosáhnou, když Itálii podlehnou 1:2 a v zápase o bronz Švédsku 0:4, nicméně generaci kolem Stoičkova, Lečkova, Krasimira Balakova nebo Emila Kostadionova velebí celý fotbalový svět.
Stoičkov v té době už zářil v Barceloně a formu si přenesl také na šampionát ve Spojených státech, kam se Bulhaři dostali díky obratu v samém konci posledního duelu kvalifikace ve Francii. Když se novináři před semifinále ptali italského trenéra Arriga Sacchiho, jak Stoičkova zastavit, odpověděl: „Nevím, snad pistolí.“ Stoičkov se prosadil, i když z penalty, a šestým gólem se stal spolu s Rusem Olegem Salenkem nejlepším střelcem turnaje. I tento počin mu přihrál Zlatý míč za rok 1994.
Nezapomenutelné americké léto. Tak Bulhaři překřtili MS 1994, na němž dosáhli zatím největšího úspěchu v historii. První generace tamních fotbalistů, která mohla po pádu komunismu v roce 1989 působit v zahraničí, stmelila národ a díky fascinující cestě šampionátem dokonce přispěla ke snížení kriminality. „Dosáhli jsme něčeho, co mnoho politiků nezvládlo dodnes,“ hodnotil při patnáctém výročí tehdejší záložník Ivajlo Jordanov.
Následně se sedmimilionový balkánský stát dostal ještě na ME 1996, MS 1998 a ME 2004, ovšem vždy skončil už ve skupině. K dalšímu úspěchu nepomohl ani kanonýr Dimitar Berbatov, se 48 góly nejlepší střelec národního mužstva. „Dnešní reprezentanti by si za nás nezasloužili, ani aby nám nosili kufry,“ nešel pro kritiku daleko například Stoičkov, jenž sám v letech 2004 až 2007 národní tým vedl.
Nyní se reprezentace ujal jeho spoluhráč ze slavné generace Krasimir Balakov, který po bídném vstupu do kvalifikace (remízy s Černou Horou i Kosovem), nahradil Petara Hubčeva.
Špatné výsledky reprezentace však jsou jen spičkou ledovce. Bulharský fotbal je již dlouhé roky prolezlý korupcí, mafiánskými praktikami, kde není nouze o uplácení, únosy či vraždy.
Na klubové úrovni o sobě v Evropě dává vědět aspoň Ludogorec Razgrad farmaceutického magnáta Kirila Domušjeva. Zlepšení reprezentace je zatím v nedohlednu.
