Kam kráčí Afghánistán? Životu nebezpečná země je na prahu nové války

Mezi jedenácti zabitými afghánskými civilisty byly dvě ženy a dvě děti. Včera je v provincii Kunar zabila americká letecká bomba. Omylem. Cílem byli afghánští rebelové. Při náletu zahynuli čtyři z nich. Prezident země Hamíd Karzáí zuří. Pokolikáté už od chvíle, kdy se stal afghánským prezidentem?

Životu nebepečná země

Afghánští civilisté měli smůlu. Podobně jako tisíce dalších lidí, kteří se na tržišti či v autobuse potkali se sebevražedným atentátníkem. Po třináct let trvající mírové misi Západ přiznává – Afghánistán zůstává zemí životu nebezpečnou.

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

Americký expert na mezinárodní vztahy profesor Stephen M. Walt z Harvardovy univerzity před několika dny vyčíslil v listu Foreign Policy desítky „nejžhavějších“ zahraničněpolitických rizik pro světovou bezpečnost. „K čemu kráčí Afghánistán?“ ptá se bezradně. A dodává, že za třináct let „byly utraceny miliardy dolarů, ale politický život v Afghánistánu je stejně zoufalý jako vždy“. Nejen on si myslí, že otázka nyní je, zda země přežije odchod NATO a Američanů, plánovaný na konec roku.

Už v létě se fundamentalisté objevili i na severu země. Afghánská média od 6. září hlásí, že se stovky obyvatel severních afghánských provincií ozbrojily a jsou odhodlány nepustit vetřelce do svých vesnic. Především Turkmeni žijící podél hranic s Turkmenistánem se vzbouřili proti pokusům hnutí Taliban zavádět v některých osadách své pořádky.

Turkmenští stařešinové z více než sta vesnic v provinciích Džauzdžan, Sari-Pul a Fardžab se sešli a rychle se rozhodli: jde se do boje. Podle televize Ariana se už na řadě míst tvrdě bojuje. „Teď už je k nám nepustíme,“ řekl novinářům jeden ze stařešinů. Podle něj za posledních šest měsíců bojovníci Talibanu zabili v oblasti přes 200 civilistů.

Podobná povstání je možné čekat i v dalších provinciích. Pokud stát nezačne plnit své povinnosti, Afghánistán je na nejlepší cestě k občanské válce a rozdrobení země.

Do karet Talibanu

To přesně Taliban potřebuje, stejně jako tomu bylo v roce 1993. Tehdy situace dokonale využili talibové číhající v sousedním Pákistánu. A přišli zavést pořádek. Za krádež sice sekali ruce a za nevěru veřejně kamenovali ženy, ale ve většině země zavládl klid. Nestřílelo se. Země byla prakticky opět sjednocena.

Od roku 2001 zemřelo podle oficiálních zdrojů 3455 vojáků. Když v roce 2006 NATO přebralo od USA velení operace na jihu Afghánistánu, muselo konstatovat, že to je ten nejriskantnější podnik za 57 let existence této organizace. Na podzim 2010 Pentagon přiznává – z bezpečnostního hlediska k žádnému průlomu v Afghánistánu stále nedošlo.

Přesto je mezi Afghánistánem roku 2001 a dnešním Afghánistánem obrovský rozdíl. Projevuje se v těch nejprostších věcech, jako je fungování elektřiny vmetropoli Kábulu, jako jsou obchody s módním zboží ma spousta dívek na kábulské univerzitě, kde i chodí do společných tříd s chlapci. V afghánském parlamentu sedí více žen než v českém.

Asi nejpodstatnější změnou, ke které přispělo západní společenství, je na afghánské poměry obrovská svoboda slova. Vznikla řada televizních kanálů, médií, lidé mají alespoň ve městech přístup k internetu. Kritizovat vedení země včetně duchovenstva je možné i bez obav o život. Zatím.