Novokolledž, existující pět let, byla jediná vyšší odborná škola v Rusku, která fungovala podle západního modelu, kdy si studenti sami vybírají předměty a určují rozvrh. Studenti se těšili tvůrčí svobodě a hodiny byly spíše debatami než přednáškami, uvedla BBC.
Po vypuknutí války Černyšov „s nevídanou otevřeností“ odmítal novinky vnucované z Moskvy, jako rituální vztyčování státní vlajky každé pondělí, vymývání mozků válečnou propagandou či jednotnou učebnici dějin. Nerozpakoval se své názory hlasitě vyjádřit, zatímco většina učitelů a ředitelů škol raději mlčela.
Spíše než udání a šikana úřadů vedla k uzavření školy nespokojenost a zklamání. „Myslel jsem si, že v odlehlém regionu vytvoříme vzdělávání podle nejmodernějších světových standardů a že to lidé potřebují. Ale ukázalo se, že většina z nich to nepotřebuje, a tak vycházíme vstříc přání pracujících,“ ironicky vysvětlil. „Svobodná, nezávislá škola potřebuje svobodné, nezávislé lidi. Ale být svobodný a nezávislý v nynějším Rusku je těžké,“ dodal.
Tvrdil, že byl odhodlán postavit se tlaku úřadů, ale mnoho pedagogů a studentů nebylo ochotno bojovat. V reakci na tlak úřadů začali pedagogové školu opouštět. Studentům se zase nezamlouvalo, že na závěr studia nedostanou diplom. Asi třetina přestala platit školné s vysvětlením, že škola nemá státní akreditaci.
A takhle to vypadá na okupovaných územích Ukrajiny:
Válka na Ukrajině
Sledovat další díly na iDNES.tvHodnoty? Podstatnější byl diplom
„Byli lidé, kteří říkali, že nás podporují, ale ukázalo se, že diplom je pro ně důležitější. Vše se zvrhlo v nekonečné hašteření a ukázalo se, že hodnoty málokoho zajímají,“ řekl a dodal, že právě tato nespokojenost uvnitř školy vedla k rozhodnutí ji zavřít.
Jurij Lobanov, který Černyšova po označení za „cizího agenta“ vystřídal ve funkci ředitele školy, vidí v postojích studentů závan nových časů: „Mění se jejich priority. Zdá se jim, že stát (v nynější podobě) je tu vážně nadlouho, a tomu se musí přizpůsobit.“ Rozhodnutí uzavřít školu pokládá za lekci studentům, že „existují velice škodlivé kompromisy“, znamenající „cestu k úpadku“.
Také Černyšov se domnívá, že není možné „se jen trošku sklonit před režimem“, když poměry mu připomínají „pozdní Sovětský svaz“. „Průměrný věk učitele v Rusku je 50 let, tedy vyrostli za (sovětského vůdce Leonida) Brežněva, kdy se naučili, že doma říkáš jedno, v práci druhé a při šplhání po kariérním žebříčku třetí. A tato generace nyní vychovává naše děti.“
Černyšov se i s rodinou přestěhoval do Mnichova. „Nejsem revolucionář. Myslel jsem na normální kariéru v normální zemi, a proto jsme tady.“
