Stalo se v kině Světozor asi před dvanácti lety. Na plátně polorozbořená chatrč v džungli, v ní vedou dva američtí vojáci rozhovor o životě. Jeden je duchovně založený, druhý skeptik, cítí k sobě ale blízkost. Ten první rozhovor uzavře slovy: „Stejně v tobě zbyla nějaká jiskra.“ Kamera se podivně nezacíleným způsobem pohne vzhůru, její pohled utkví na střeše toho stavení, dírou v ní proudí světlo. Dobrý muž vedle mě to už nevydržel a vyhrkl: „Co je to za záběr? Co je tohle, k**va za záběr?“
Film Terrence Malicka Tenká červená linie mi přinesl jeden z nejsilnějších zážitků s kinematografií. Napoprvé jsem ale zápasil s tou kombinací vrcholné lyriky a jaksi prostinké vážnosti. Nebylo to ale nic ve srovnání s tím, co prožívali lidé, kteří kolem mě v tom skoro vyprodaném kině seděli – chlapi středního věku, kteří přišli natěšení na válečné drama o bitvě na Guadalcanalu. Někteří si na to vzali maskáče. Cítili se strašně podvedení a dávali to najevo.
Nevzpomínám na tu projekci jako na ilustraci toho, jak „tupé masy“ nechápou skutečné umění. Byla v tom jakási zvláštní čistota. Na jedné straně silně reagující publikum a na plátně Malickovy obrazy, indiferentní ve své velikosti.
Tenká červená linie (USA 1997) režie: Terrence Malick
