13. března 2017 12:18 Lidovky.cz > Zprávy > Lidé

Odkaz Jana Patočky. Před 40 lety zemřel světoznámý český filozof po výsleších StB

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 5Diskuse
Jan Patočka na semináři o fenomenologii tělesnosti na psychiatrické klinice... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jan Patočka na semináři o fenomenologii tělesnosti na psychiatrické klinice... | foto: Jan Endrýs
Před 40 lety – 13. března 1977 – zemřel po výsleších na Státní bezpečnosti kvůli setkání s nizozemským ministrem zahraničí Maxem van der Stoelem světoznámý český filozof a spolu s Václavem Havlem a Jiřím Hájkem první mluvčí Charty 77 Jan Patočka. Vydavatel Sebraných spisů Jana Patočky Ivan Chvatík se v rozhovoru zamýšlí nad významem setkání i Patočkovým odkazem pro současnou Evropu.

Ve středu 1. března se konalo v pražském hotelu InterContinental setkání připomínající, že před 40 lety – v roce 1977 – se v tomtéž hotelu setkali nizozemský ministr zahraničí Max van der Stoel (1924–2011) a mluvčí Charty 77 Jan Patočka. Podnětem jejich schůzky bylo porušování lidských práv v Československu.

JAN PATOČKA

(1. 6. 1907, TURNOV – 13. 3. 1977, PRAHA)

  • Vystudoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy (1925–1932), studoval také na pařížské Sorbonně.
  • Doktorát z filozofie získal obhajobou spisu Pojem evidence.
  • Jako stipendista na německých univerzitách byl ve styku s filozofem Edmundem Husserlem (1859–1938).
  • V letech 1934 až 1944 profesor na pražských gymnáziích. V roce 1935 se stal tajemníkem Cercle philosophique de Prague pour les recherches sur l’entendement humain, kolem nějž se soustřeďovali utečenci z univerzit nacistického Německa, a roku 1936 tajemníkem Jednoty filosofické.
  • V roce 1937se habilitoval na FF UK spisem Přirozený svět jako filosofický problém. Jeho působení jako vysokoškolského učitele přerušila okupace.
  • V roce 1939 dokazuje, že náš duchovní život nebyl odnoží německého hnutí, nýbrž kusem vlastního úsilí o proniknutí k Evropě. V nejriskantnější době uveřejňuje jako člen redakčního kruhu České mysli zprávu o úmrtí profesora filozofie Tvrdého, který zemřel 13. března 1942 v koncentračním táboře. Na konci války byl nasazen jako dělník tunelář.
  • Po okupaci opět působí na FF v Praze a Brně.
  • Od roku 1946 mimořádný člen Královské české společnosti nauk.
  • Po roce 1948 je z univerzity propuštěn a zaměstnán v knihovně Masarykova ústavu, od roku 1954 v Pedagogickém ústavu ČSAV.
  • V roce 1964 se stal členem Institut International de Philosophie v Paříži.
  • Roku 1967 získal titul doktora věd na základě obhajoby práce Aristoteles, jeho předchůdci a dědicové.
  • V roce 1968 se opět vrací jako profesor filozofie na Univerzitu Karlovu. V polovině roku 1972 byl penzionován a potřetí musel z UK odejít.
  • Roku 1973 odjel na mezinárodní filozofický kongres ve Varně, jeho vystoupení však bylo přerušeno a měl pak zákaz cestovat i publikovat.
  • Jeho přednášky v bytových seminářích byly významnými událostmi šedého kulturního života 70. let.
  • V roce 1976 organizoval petici za propuštění hudebníků kapely Plastic People a stal se spolu s Václavem Havlem a Jiřím Hájkem jedním z prvních mluvčích Charty 77.
  • Občanské angažmá v Chartě 77 mu zkrátilo život a zároveň získalo proslulost, zejména v zahraničí.
  • Svým rozsahem i hloubkou jsou v české literatuře jedinečné jeho práce z antické filozofie, jakož i studie hegelovské, kantovské, karteziánské, fenomenologické av neposlední řadě rozsáhlé práce komeniologické.

I když ČSSR přijala lidská práva do své sbírky zákonů v roce 1976 na základě mezinárodních paktů z Helsinek, nadále je porušovala a potírala. Proto se tehdy odhodlal Patočka promluvit s Van der Stoelem o významu Charty 77. Tento akt svobody však rozzuřil tehdejší komunistickou moc a v důsledku intenzivních výslechů Patočka necelé dva týdny po schůzce – 13. března 1977 – umírá.

Letošní setkání uspořádal vedoucí Archivu Jana Patočky Ivan Chvatík ve spolupráci s Ministerstvem zahraničních věcí ČR a mělo symbolicky zpřítomnit setkání v roce 1977. Nizozemský velvyslanec Eduard Hoeks pozval prvního místopředsedu Evropské komise Franse Timmermanse, donedávna ministra zahraničí Nizozemska a svého času blízkého spolupracovníka Maxe van der Stoela, o němž v projevu prohlásil, že byl jeho politickým otcem. Nizozemské velvyslanectví tentýž den odhalilo památník Maxe van der Stoela ve stejnojmenném parku poblíž Patočkovy ulice u pražského Hládkova.

Na setkání vedle příbuzných Jana Patočky a Maxe van der Stoela a mnoha osobností nizozemského a českého veřejného života nechyběl ani nizozemský novinář Dick Verkijk, který v roce 1977 schůzku Patočky s Van der Stoelem sjednal a byl přítomen jejich rozhovoru. Za signatáře Charty 77 promluvil bývalý první předseda české vlády a později předseda Senátu Petr Pithart.

LN: Proč se tehdejší nizozemský ministr Max van der Stoel sešel 1. března 1977 právě s filozofem Janem Patočkou?

Patočka byl jediný mluvčí Charty, jemuž StB neznemožnila volný pohyb. Václav Havel byl už kvůli Chartě ve vězení, Jiřího Hájka hlídali a nesměl opustit svůj byt. Patočka byl sice nemocen, ale když ho nizozemský novinář Dick Verkijk oslovil, do hotelu InterContinental s ním šel. Van der Stoel projevil odvahu a velkorysost, když byl na státní návštěvě ochoten vyslechnout mluvčího Charty, již komunisté označovali za podvratnou aktivitu.

LN: V čem tato odvaha spočívala?

Oba vystoupili ze standardních či předpokládaných stereotypů chování, jak zdůraznil v projevu i Petr Pithart. Van der Stoel pochopil, že přijetí představitele občanské iniciativy, jež žádá dodržování lidských práv, není vměšováním do záležitostí cizího státu, jak to českoslovenští mocipáni interpretovali. To by i dnes mělo být vzorem našim politikům při návštěvách států, jež porušují lidská práva.

LN: O čem spolu hovořili?

Patočka na jednání vystoupil jako důstojný mluvčí Charty 77, která připomínala československé vládě její podpis Helsinské úmluvy o dodržování lidských práv. Tím ji vtělila do svého právního řádu, a tak učinila závaznou. Zdůraznil, že signatáři stojí na půdě zákona, a nejsou tudíž političtí disidenti. Řekl, že jim nejde o ústavní změny, nýbrž o to, aby se dodržovaly platné zákony zahrnující lidská práva. Vyjádřil zklamání, že oficiální místa jejich žádost neberou na vědomí.

LN: Jak Van der Stoel odpověděl?

Těsně před letošním příjezdem do Prahy objevil Dick Verkijk původní nahrávku tehdejšího rozhovoru, která byla považována za ztracenou a jež je k dispozici na webových stránkách Archivu Jana Patočky. Van der Stoel Patočkovi poděkoval a dodal: „Musím říci dvě věci. Předně, že sice není právem jakékoli vlády vměšovat se do vnitřních záležitostí jiných států. Na druhé straně, nizozemská vláda – a nejen nizozemská vláda – trvá na tom, aby závěrečné akty z Helsinek byly ve všech aspektech plně realizovány. To chci znovu potvrdit a považuji za důležité potvrdit to i vám.“ Patočka vyjádřil dík za důležité i morálně posilující prohlášení a znovu zdůraznil, že signatáři nikdy neučiní nic, co by odporovalo československým zákonům.

LN: Jak na schůzku zareagoval komunistický režim?

Šikanování Jana Patočky jako mluvčího Charty tajnou policií nabylo neúnosných rozměrů. Komunistické vůdce a jejich policii schůzka tak rozčílila, že prezident Husák odmítl Van der Stoela na druhý den přijmout a Patočka byl další dva dny podrobován vyčerpávajícím výslechům, místo aby se mohl zotavit z akutního onemocnění.

Patočka se 4. března fyzicky zhroutil a 13. března v nemocnici zemřel. Během pohřbu hřměly nad stovkami smutečních hostů policejní vrtulníky a za zdmi hřbitova túrovali motorky jezdců plochodrážního oddílu Rudá hvězda, takže na hřbitově nebylo slyšet vlastního slova. Tolik se vládci báli toho, co by uslyšeli, kdyby se někomu podařilo pronést smuteční řeč.

Setkání s Van der Stoelem však splnilo účel. Chartě 77 se dostalo uznání od představitele svobodného demokratického světa. Patočka o setkání krátce poté poznamenal, že to byl jeden z nejkrásnějších okamžiků jeho života.

LN: Na vzpomínkovém setkání promluvila řada osobností, za nizozemskou stranu jako první Frans Timmermans. Co vám z jeho projevu přišlo aktuální?

Timmermans také vzpomněl, že Van der Stoel si dojem ze setkání s Patočkou uchoval do konce života. Dlouho kvůli Patočkově smrti trpěl výčitkami. Nikdo mu ovšem nikdy žádnou vinu nedával. Ani on, ani novináři z jeho doprovodu nevěděli, že Patočka byl tou dobou nemocen. Byla to Patočkova svobodná volba, protože si plně uvědomoval důležitost tohoto setkání pro věc Charty 77.

Václav Havel po mnoha letech potvrdil Van der Stoelovi při jeho vyznamenání Řádem T. G. Masaryka, že Patočka byl nesmírně hrdý a šťastný, že se s ním tehdy setkal, a že tedy není důvod pro jakékoli výčitky. Zejména důrazně zaznělo Timmermansovo prohlášení, že Charta 77 a polská Solidarita výrazně uspíšily sjednocení Evropy rozdělené železnou oponou. Potěšilo, že právě takto vyzvedl vystoupení Charty 77 a že si uvědomuje, jak je pro sjednocenou Evropu důležité, že její součástí jsou právě státy východní Evropy, jež se vymanily z komunistického jha.

Jeho vystoupení kontrastovalo s xenofobními a paranoidními hlasy některých našich politiků, požadujících „nezávislost“ na „diktátorském“ rozhodování Evropské komise. Neuvědomují si, že setrvání v EU a spolupráce se západní Evropou, která má demokracii mnohem více zažitou než my, nám zaručuje rozumnou budoucnost.

LN: Petr Pithart zmínil v projevu Patočku jako filozofa sokratovského typu. Co se tím myslí?

Petr Pithart naráží na to, jak Platon zachycuje konec Sokratova života, kdy, přestože byl mnohokrát varován, nepřestal nastavovat athénským občanům zrcadlo a ukazovat jim, v jakém smyslu se prohřešují proti tomu, jaký by měl být a jak by měl jednat řádný a plnohodnotný občan demokratického athénského státu. Nepřestává s tím ani poté, co je obžalován, že tím škodí obci, a nevzdává se svého postoje ani poté, co je za to odsouzen k smrti. Pithart chce touto paralelou naznačit, že podobně Patočka neustoupil od obhajování toho, co požadovala Charta 77, přestože mu to policie při výsleších rozmlouvala. Patočka na tom neochvějně trval a tak jako Sokrates přišel o život při nastavování zrcadla násilnické svévoli státní moci.

LN: Není Charta 77 v jistém smyslu počinem připomínajícím sokratovskou ironii? Jako by předstírala víru v to, že totalitární režim je schopen napravit vlastní znevažování lidských práv. Tomu přece tehdy nemohl nikdo věřit, nebo ano?

To snad můžete říci dnes, ale tehdy nikomu moc do žertu nebylo. Víra v tom zajisté byla, ale ani ne tak v to, že režim začne dodržovat lidská práva, nýbrž v to, že demaskovat bezpráví má smysl bez ohledu na to, zda se tím bezpráví zmírní.

Veřejným nastavením zrcadla získali signatáři smysl existence v situaci, kdy se zdálo, že vládnoucí komunistická svévole je u nás ustavena „na věčné časy“, jak znělo heslo o „přátelství“ se Sovětským svazem opírajícím se především o přítomnost jeho tanků. V situaci, kdy se zdálo, že setrvávat v této zemi nemá žádný smysl a že se s tím nedá nic dělat.

Zdůrazňování legality apelu na dodržování lidských práv mělo poněkud otupit útoky represivních orgánů a neumožnit konstruování podobných procesů jako v 50. letech, jež kvalifikovaly občanský vzdor jako „protistátní činnost“. Přesto byla řada signatářů odsouzena k mnoha letům vězení, ale pod jinými záminkami.

LN: V úvodu k prvnímu dílu Sebraných spisů Jana Patočky píšete, že jeho odkaz patří k hodnotám, jež mají pro český duchovní život a kulturu zásadní význam. Že se jeho dílo stalo pevnou součástí evropské kultury. Není v dnešní světové nestabilitě opět vhodná doba promýšlet spjatost české a evropské kultury na pozadí Patočkovy tvorby?

Jednou z hlavních tematických součástí Patočkova filozofování byl jeho celoživotní zájem o filozofii dějin. Nejpregnantnějším způsobem podal náčrt svého pojetí dějin v Kacířských esejích, jež ve velkém spěchu a s velkou hutností sepsal v letech 1973 až 1974 a vydal v samizdatu v roce 1975. Zde vysvětlil své pojetí, že dějiny v silném smyslu začínají teprve v antickém Řecku, kde vznikají svobodné městské státy, v nichž nevládnou despotičtí vládcové typu egyptských faraonů či perských velkokrálů, ale politicky soupeří svobodní občané. Až tímto zrozením demokratické politiky jako svobodné soutěže názorů opřených o rozumový náhled, a nikoli jen o prastarou mytickou tradici začínají dějiny. Vše, co bylo předtím a co leckde na světě žije dodnes, patří dle Patočky do období před-dějinného.

LN: Jde tedy o objevení lidské svobody...

Nejen objevení svobody. Zároveň s tím se vynořuje filozofický objev lidské zodpovědnosti, jež se svobodou úzce souvisí. Tím se dotýkáme další Patočkovy teze, že současně se vznikem politiky vzniká v antickém Řecku filozofie – jako duševní činnost, jež rozvíjí a kultivuje svobodné kritické myšlení a učí svobodné občany, že hlavní věcí není získat co nejvíce majetku a výhod, ale udržet svobodu. Právě o to jde v dějinách ve vlastním smyslu.

IVAN CHVATÍK (75)

  • Český filozof.
  • Absolvoval Fakultu jaderné a technické fyziky.
  • Od roku 1968 externí aspirant u Jana Patočky. Po penzionování Patočky v roce 1972 aspiranturu přerušil a věnoval se organizování Patočkových bytových seminářů.
  • Po Patočkově smrti roku 1977 ukryl jeho filozofickou pozůstalost. Do roku 1989 vydal v samizdatu 27 svazků Archivního souboru prací Jana Patočky.
  • V lednu 1990 založil Archiv Jana Patočky při Filosofickém ústavu AV. Od té doby řídí vydávání sebraných spisů Jana Patočky. V roce 1993 spojil Archiv Jana Patočky s Centrem pro teoretická studia při Univerzitě Karlově a vytvořil s Ivanem M. Havlem společné pracoviště UK a Akademie věd ČR.

Idea jednání vycházejícího ze svobody a směřujícího k jejímu udržení se pak od antických dob z Evropy nevytratí – přes všechny dějinné zvraty a pokusy tuto svobodu omezit či zničit, jež se zčásti děly dokonce jejím jménem. Takto propracovávaná idea svobody se rozšířila do celého světa a leckde navázala na klíčící domácí zdroje. Patočkově filozofii dějin tedy nelze vytýkat eurocentrismus, jak to někteří jeho nepozorní čtenáři činí, nýbrž je třeba zdůraznit, že to byl filozof předvídající to, čemu dnes říkáme globalizace.

Jeho hlavní starostí však bylo, aby si ke slovu se hlásící „dědicové Evropy“ nepřisvojili pouze vědeckotechnické nástroje moci a luxusu, ale aby si rovněž všimli, že tato evropská civilizace byla vytvořena tím, o čem jsme právě mluvili a co Patočka po platonsku nazýval „péče o duši“.

LN: Péče o duši je svorníkem celé Patočkovy filozofie. Co tato péče znamená?

Tento obrat pochází od Platona. Duše je v člověku tím, co mu umožňuje chápat jeho svobodu a postavení ve světě a rozhodovat se v jednání buď k dobrému, tedy tomu, co tuto svobodu pomáhá udržet, nebo ke zlému, které ji nahlodává či znemožňuje. Péče o duši má u Platona tři složky: o duši jednotlivce, o duši v obci a o duši ve vztahu ke světu v celku. O prvních dvou jsme už ve stručnosti mluvili. Z té třetí pochází nejen filozofie, ale i věda, právě se svým důrazem na platnost a spolehlivost obecného poznání.

LN: Jak je Patočkovo dílo rozšířeno v zahraničí?

Patočkův filozofický odkaz si našel cestu do světa tím, že jeho myšlení dosahuje úrovně velikánů, na něž navazuje. Vychází z Husserla a Heideggera a z pronikavé znalosti dějin filozofie a snaží se své učitele v mnoha ohledech modifikovat a překonávat. Pouze z důvodů jazykových se svět dosud nestačil pořádně seznámit s Patočkovou filozofií. Stále se však na tom pracuje.

Jednotlivé spisy dosud vyšly celkem v 25 jazycích, ale v ucelené podobě existuje jeho dílo jen ve francouzském překladu Eriky Abramsové. Velká část díla je přeložena do němčiny, ale mnohem menší část do angličtiny – především proto, že v anglosaských zemích není dostatek vhodných překladatelů, kteří by uměli česky a rozuměli fenomenologii, neboť se zabývají spíše analytickou filozofií. Lze však říci, že svět objevuje Patočku stále intenzivněji – v Itálii či ve Španělsku se mladí filozofové učí kvůli Patočkovi česky.

LN: Uvádí se, že Evropa stojí na tradici židovsko-křesťanské a na řecké antice. Proč Patočka vyzdvihuje oproti tomuto pohledu jen řecký původ?

Patočka nepopírá podíl židovsko-křesťanské tradice na formování Evropy, ale ukazuje, že musela být přetavena kritickým racionálním pohledem pocházejícím z řecké antiky. Charta 77 v jistém smyslu vychází ze stejného zdroje jako počátek dějinnosti, svobody a filozofie.

LN: Charta 77 tedy v podstatě ukazuje, co jsou dějiny, co je dějinný člověk...

Prohlášení Charty 77 je dějinný čin. Dějiny dělají odpovědní lidé, kteří na sebe berou riziko. Počátek svobodné obce se znovu zpřítomnil v zápase o lidská práva v Chartě 77 a není náhodou, že jejím mluvčím a signatářem se stal Jan Patočka, protože to souznělo s podstatou filozofie, jak jí rozuměl.

I když se říká, že Patočka byl celý život teoretik, který se neúčastnil veřejného života, připomeňme, že psal a publikoval vyostřeně polemické texty už před válkou, například o mnichovské dohodě. Je docela možné, že právě proto mu prezident Beneš po válce neudělil profesuru.

Texty ze 70. let, vrcholící Kacířskými eseji, už téměř předznamenávají Patočkovo vystoupení v Chartě. Ve svém vystoupení na světovém filozofickém kongresu ve Varně v roce 1973, kam se dostal, přestože nesměl být členem oficiální československé delegace, mluví výslovně o oběti, již je někdy třeba přinést, aby se ukázalo, jak to se světem je.

LN: Patočkův žák a přítel Jaroslav Kohout napsal, že Patočka nasazením v zájmu Charty 77 chtěl splatit dluh o dvě generace staršímu filozofickému kolegovi T. G. Masarykovi. Co znamenal pro Patočkovo myšlení?

Masaryk byl pro Patočku především filozofickým zakladatelem samostatného státu, který si udržel existenci. To se žádnému filozofovi nikdy nepodařilo. Jako filozofa si však Patočka cenil Masaryka daleko méně. Nesouhlasil s jeho diagnózou krize Evropy, kterou mělo způsobit slábnutí náboženské víry. Snažil se naopak ukázat, že slábnutí náboženské víry, ba její téměř vymizení je důsledkem toho, že křesťanství přestalo plnit pozitivní dějinnou úlohu, především když se počátkem novověku inspirovalo úspěchy přírodních věd a snažilo se podobně utilitárně zmocnit ve svém poznání samotného Boha a využít toho ve svůj prospěch.

Podle Patočky právě to má na mysli Immanuel Kant, který píše svou slavnou Kritiku čistého rozumu, aby vyvrátil možnost racionální teologie. Právě to však Masaryk nepochopil. Aby to zevrubně probral, Patočka po Kacířských esejích píše Dvě studie o Masarykovi, poslední dílo, jež před svou smrtí odevzdal „do tisku“ – samozřejmě samizdatového, uskutečňovaného na desítkách psacích strojů.

LN: O co v nich Patočkovi jde?

Vyložit Patočkovy pozdní studie je ošemetné a obtížné. Tématem je otázka smyslu – lidské existence, dějin a světa vůbec. Patočka vidí, že Kant píše svou druhou kritiku – Kritiku praktického rozumu –, aby víru v Boha, kterou svou první kritikou zásadně ohrozil, v tradici evropského racionalismu svými postuláty čistého rozumu zachránil: rozum nemůže Boha poznat či dokázat, ale nahlíží, že aby mohl platit kategorický imperativ, tedy racionální princip veškeré mravnosti, je třeba Boha, nesmrtelnou duši a svobodnou vůli postulovat a těmto racionálním postulátům racionálně věřit.

Přicházejí však Nietzsche a Dostojevskij a ukazují, že ani Kantovými postuláty se křesťanská víra nedá podepřít. Patočka říká, že křesťanství je třeba „domyslet do konce“. A vzít vážně poslední Ježíšova slova na kříži: Bože, proč jsi mne opustil? Vzít vážně pro Patočku znamená vzít tato slova nikoli jako řečnickou otázku, jež se za tři dny zvrátí v opak, nýbrž jako výpověď o stavu světa: Opustil jsi mne...

Moderní lidstvo se nemůže spoléhat na Boha jako na zdroj absolutního smyslu, přestože podle Patočky každý relativní smysl, jejž se domníváme nalézat, se bez opory v absolutním úběžníku smyslu zdá nesmyslný.

LN: Co Patočka navrhuje? S jakým řešením přichází? Dotáhl tuto kritiku moderní doby k pozitivnímu řešení?

Ano a ne. Patočka nehodlá propadnout lacinému relativistickému nihilismu. Mluví o „solidaritě otřesených“. Těmito otřesenými jsou například vojáci střetávající se při nesmyslných ztečích mezi zákopovými liniemi první světové války, jak o tom psal Ernst Jünger, či oběti totalitárních režimů všeho druhu, ale – důsledně promyšleno – jsou těmito otřesenými všichni, kdo pochopili, že „Bůh je mrtev“ a že absolutní smysl není k dispozici.

Solidaritou těchto otřesených pak podle mne myslí Patočka takovou „péči o duši v obci“, v jejímž rámci by si i téměř v ničem nesouhlasící oponenti uvědomovali otřesenost absolutního smyslu. Aby pochopili, že žádné rozhodnutí nemůže být dokonalé, a tedy absolutní, že v každé nové situaci je třeba znovu smysl hledat. Jejich solidarita má tedy spočívat hlavně v tom, že i v nesouhlasu budou chránit svobodnou půdu, na níž by spolu mohli nesouhlasit a hledat.

LN: „Chránit svobodnou půdu, na níž by spolu mohli nesouhlasit a hledat“ – to je přece charakteristika Charty jako společenství svobodného ducha. Napsal jste, že Patočka jednal jako duchovní člověk, co to znamená?

V jedné přednášce na podzemním semináři v roce 1974 vyložil Patočka rozdíl mezi „duchovním člověkem“ a „pouhým intelektuálem“. Duchovní člověk pečuje o svou duši a o duši obce. Je to vzdělanec, jenž na rozdíl od pouhého intelektuála nepodléhá mocenským tlakům ani populistickým nárokům davu a není ochoten pro dobré bydlo vzdát se svého přesvědčení.

LN: Tím se dostáváme k Patočkovu pojetí Evropy jako duchovního úkolu....

Dvěma světovými válkami a studenou válkou, která z nich vzešla, Evropa podle Patočky skončila. Ale idea svobody, na níž byla evropská civilizace založena, se tím neztratila. Patočka se domnívá, že toto dědictví je k dispozici pro všechny na světě, kdo jsou s to je pochopit a nést dál. Evropská unie by v tomto smyslu mohla a měla být opět návratem k Evropě v duchovním smyslu.

To stvrdil i Frans Timmermans, když zdůraznil, že sjednocená Evropa chce navazovat na tradici rozumu, svobody a lidských práv a že tyto hodnoty je třeba kultivovat. Dnešní krize EU spočívá možná také v tom, že většina jejích funkcionářů nemá o tomto hlubším smyslu Evropy jasno. Timmermans se k němu na letošním setkání přihlásil, jistá naděje tedy je.

  • 5Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na Lidovky.cz