Dobrý názor k tomu napsal Mojmír Hampl pro Forbes. Uvádí, že v německé DNA jsou integrovány dvě zásady. Zaprvé, podporovat evropskou integraci. Po zkušenosti Evropy se dvěma světovými válkami je to pochopitelné. A zadruhé, zásadní odpor k inflaci a touha po stabilní a pevné měně.
Podle Mojmíra je to poprvé, kdy jsou tyto dvě zásady v přímém rozporu a Němci si musí vybrat jednu z nich. Osobně sází na to, že "Němci nakonec obětují spíše měnu než integraci". Zdá se to být logické. Případný rozpad eurozóny by přinesl nejistotu, chaos a rychlou a hlubokou ekonomickou recesi.
Nevylučoval bych ale ani druhou možnost. Tedy boj Němců proti inflaci a za pevnou měnu za každou cenu. Podobně jako během velké deprese ve třicátých letech. Podle analýzy Dylana Grice ze Société Générale se Němci během ní rozhodli udržet pevný kurz.
Ekonomika poklesla o závratných 40 procent a cenou byla 33procentní nezaměstnanost. Na druhou stranu Velká Británie oslabila svou měnu hned na začátku 30. let o 30 procent a pokles dosáhl jen pěti procent.
Proč taková nechuť k inflaci? Zkušenost s hyperinflací. Ta dosáhla vrcholu v roce 1923, kdy jeden dolar stál 4 200 000 000 000 marek a ekonomika byla v naprostém rozkladu. Něco, co jsme nezažili, a proto nyní těžko chápeme.
