Francouzský spisovatel Michel Houellebecq se ještě během svého života dokázal stát fenoménem a trochu i institucí. Čtenáři přesně vědí, co od něho mají očekávat. Nikdy je nezklame, zato vždy překvapí něčím navíc. Nyní jsme se v Česku dočkali nejen jeho knih, ale knihy Houellebecq o něm samotném od francouzského novináře Denise Demonpiona. Čím tento francouzský provokatér přitahuje čtenáře z celého světa?
„Michel Houellebecq je geniální provokatér, mystifikátor, vizionář, rušitel, komplikovaný člověk. Smysl jeho umění je dráždit. A je také příznivcem pravice a socialisté ho štvou,“ prohlásil o něm například režisér Arnaud Desplechin. To je do velké míry pravda, jen je otázkou, nakolik je skutečně příznivec pravice, nakolik si z pravičáků dělá legraci a nakolik chce nejen je provokovat. Minimálně to poslední, provokace, se mu rozhodně daří.
Zánik lidské civilizace
Svět nejvíc zaujal v roce 2015, kdy vydal provokativní (toto slovo je u Houellebecqa téměř zbytečné – provokativní je vše, co řekne, udělá a napíše, a zcela záměrně) román Podvolení. V něm se podíval na situaci ve Francii roku 2022, kdy ve snaze nedovolit vítězství v prezidentských volbách krajně pravicové Marine Le Penové překvapivě zvítězí muslimský kandidát, který začne pomalu, ale cílevědomě měnit Francii na muslimskou zemi – a domácí obyvatelstvo mu za to ještě tleská. Respektive se tomu bez protestů „podvoluje“.
Román vzbudil velký rozruch, a to i u nás – vyšel v době vrcholící migrační krize, přičemž jej Houellebecq připravoval ještě před ní. Od pravice tím získal nálepku vizionáře (což potvrdil i nejnovějším románem Serotonin, kde podle některých zase předpověděl hnutí „žlutých vest“). Podvolení najednou i v Česku recenzovali političtí komentátoři, nejen redaktoři zabývající se kulturou, a nejednou se o něm vyjadřovali i politici.
Houellebecqovi nejde o islám jako takový. Podvolení totiž zcela zapadá do řady všech jeho knih s jedním společným tématem – zánikem lidské civilizace. Zánik civilizace může mít mnoho podob, proto si Houellebecq v Podvolení hraje s myšlenkou konce Západu a jeho nahrazením islámským státem. Zdaleka nejde o jediný takový konec. |
Třeba Václav Klaus opakovaně knihu chválil a Houellebecq se zařadil mezi jeho oblíbené autory, jak potvrdil předloňským hlasováním pro Knihu roku LN. Od levice se tím pro změnu dostal mezi nežádoucí osoby kvůli kritice islámu, o němž se už roky předtím vyjadřoval nepříliš lichotivě. Jenže všichni tito čtenáři naprosto přehlédli zásadní fakt – Houellebecqovi nejde o islám jako takový. Podvolení totiž zcela zapadá do řady všech jeho knih s jedním společným tématem – zánikem lidské civilizace.
Zánik civilizace může mít mnoho podob, proto si Houellebecq v Podvolení hraje s myšlenkou konce Západu a jeho nahrazením islámským státem. Zdaleka nejde o jediný takový konec. V Rozšíření bitevního pole ještě trochu skromně naznačuje jen znechucení lidstvem jako takovým na osudu jedince, už od Elementárních částic do toho šlape naplno. Příběh dvou bratrů, jednoho sexuálního štvance a druhého asexuála, vyvrcholí vynálezem „elementární částice“, díky níž může být lidstvo nahrazeno jinou formou života.
A co víc: lidstvo se nejen nahradí samo, ale dobrovolně a bez odporu. V Možnosti ostrova zase jde o pseudonáboženskou sektu, která získá ohromný vliv myšlenkou nesmrtelnosti, která ve skutečnosti spočívá v dobrovolném nahrazení člověka jeho klony bez emocí a tužeb. A pokud se nějaký klon vymkne a chce „žít jako za stara“, ať si jde, systém mu v tom nebrání. Nemá totiž nejmenší šanci na úspěch.
Únava životem
Leitmotivem Houellebecqova díla je především nechuť k lidem a lidstvu jako celku. Jeho postavy jsou jakoby vnitřně mrtvé, bez skutečných emocí, projevují jen únavu životem a znuděně přihlížejí zániku, kterému někdy pomáhají, jindy působí jen v roli pozorovatele. „Sami sebe si uvědomujeme ve vztahu k druhým; právě proto je vztah s druhými nesnesitelný,“ míní hlavní postava románu Platforma, přičemž to podtrhuje úvaha samotného Houellebecqa: „Sexualita je výhradně zdrojem konfliktů, vraždění a utrpení.“ Že by v tom byl klíč?
Leitmotivem Houellebecqova díla je především nechuť k lidem a lidstvu jako celku. Jeho postavy jsou jakoby vnitřně mrtvé, bez skutečných emocí, projevují jen únavu životem a znuděně přihlížejí zániku, kterému někdy pomáhají, jindy působí jen v roli pozorovatele. |
Že by nešlo o lidstvo samo, tedy mizantropii, ale skrytou nenávist k ženám neboli mizogynii? Tak jednoduché to není. Je pravdou, že ženy mají v Houellebecqových dílech zvláštní postavení – hrdina se k nim alespoň částečně upíná, a když se zdá, že může dojít konvenčního štěstí ve více či méně tradičním vztahu, udeří krutost života plnou silou a zdánlivou pohodu zlikviduje (ať v podobě teroristického útoku, kterému milovaná žena podlehne, nebo nevyléčitelnou nemocí). Reálně jde ale o víc.
Kritika lidstva (tím je míněno lidstvo obecně, nikoli pouze západní civilizace nebo její hodnoty) nešetří nikoho. Ale možná proto je tento enfant terrible světové literatury tolik populární. Pocity znechucení dokáže vyjádřit jako málokdo druhý, občas sklouzává do sociologické esejistiky a čtenáře zásobí fantastickými postřehy. A také je mimořádně vtipný – jen stačí přistoupit na jeho hru. Hru na Houellebecqa. Hru na bizarnosti, kterou Houellebecq nemyslí vážně, jen se tím baví (ale královsky).
Marketingový produkt
Jak jinak si vysvětlit román Mapa a území, kde vystupuje postava spisovatele Michela Houellebecqa (která není vypravěčem), jejímž prostřednictvím zábavně pozuráží všechny okolo, načež ho nechá brutálně zavraždit? Do stejné kategorie patří i snaha šokovat explicitními sexuálními scénami, které od něho čtenář očekává.
Houellebecq se stal marketingovým produktem, značkou. Jeho názor má cenu, chtějí po něm, aby se vyjadřoval ke kdečemu… Je vidět, vystupuje jako moudrý muž, naparuje se, baví své publikum svým číslem starého smutného šaška. Pořád má ovšem i čas psát. |
A tak se Houellebecq předhání, aby nabídl to nejpikantnější, co si vymyslí (od skupinového sexu během turistického zájezdu přes návštěvy sadomasochistických salonů po zoofilii), aby vzápětí překvapil románem, v němž není jediná sexuální scéna. Čtenář si může stokrát myslet, jak Houellebecqa zná, ale pokaždé mu novým románem dokáže, že to není pravda. A sám nakonec může být úplně jiný.
Novinář Denis Demonpion se mu pokusil dostat pod kůži a do hlavy už v roce 2005, nyní u nás vychází verze aktualizovaná. Houellebecq si sice může pěstovat pověst nepříjemného a nepřístupného společníka, ale je též laureátem Goncourtovy ceny a nositelem Řádu čestné legie, co si tyká s několika francouzskými prezidenty. Jaký je doopravdy?
„Stal se marketingovým produktem, značkou. Jeho názor má cenu, chtějí po něm, aby se vyjadřoval ke kdečemu… Je vidět, vystupuje jako moudrý muž, naparuje se, baví své publikum svým číslem starého smutného šaška. Pořád má ovšem i čas psát,“ soudí Demonpion.
