130 let
Bývalý německý sociálnědemokratický kancléř Gerhard Schröder chce integrované „evropské jádro“. Dle současné německé kancléřky Angely Merkelové jsou eurobondy cestou do dluhové Evropské unie.

Bývalý německý sociálnědemokratický kancléř Gerhard Schröder chce integrované „evropské jádro“. Dle současné německé kancléřky Angely Merkelové jsou eurobondy cestou do dluhové Evropské unie. | foto: © ReutersČeská pozice

Mohou Spojené státy evropské zachránit Evropu?

Evropa
  •   11:10

Bývalý německý kancléř Gerhard Schröder myšlenku federalizace EU podporuje. Současná kancléřka Angela Merkelová se o ní vůbec nezmiňuje.

Krize eurozóny, iniciovaná zejména Řeckem, se zhoršuje a spěje ke katastrofě. A to podle antických pravidel řecké tragédie, jež stanovil již Aristotelés – expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa. Nás zajímají poslední tři – krize, peripetie a katastrofa. Především ta pátá – katastrofa neboli rozuzlení, očista, katarze a snad i návrat k normálu. Německý dramatik Gustav Freytag z dekadentního 19. století ji nazval francouzsky dénouement, což se víc hodí pro dekadentní začátek 21. století.

Za první a druhou fázi – expozici a kolizi (zakrývanou a popíranou) – mohou zejména hlavní tvůrci a hybatelé eurozóny – Francie a Německo. Mocensky a velkodušně chtěli eurozónu, euroimpérium, a zatloukali její konstrukční vady ve fázi expozice a potíže ve fázi kolize. Až fáze krize se nedala zakrýt. V ní vystupuje z pozadí do středu scény Řecko a spol. Fáze peripetie je baletěním – záchranné balíky, fondy a summity.

Dnes jsme ve fázi katastrofy, dénouement. Věci by se měly projasnit, vzduch vyčistit a nastat ponaučení. To se však neděje. Krize je nazývaná eufemisticky všelijak, peripetie popíraná a katastrofě upírán účinek katarze. Situace je tlačena do počátku – k opakování první až čtvrté fáze. To však nepovede ke katastrofě podle Aristotela, ale Nového zákona, Zjevení svatého Jana – k apokalypse.

Chimérická řešení

Zatímco Evropská měnová unie (EMU) směřuje k finále podle Nového zákona, současní mudrci, vládcové i ovládající rozvíjejí chimérická řešení – spíš k uvěření vlastnímu než lidu či kvůli jiným zájmům. A budují impérium a upevňují je za poslední peníze.

Zatímco Evropská měnová unie směřuje k finále podle Nového zákona, současní mudrci, vládcové i ovládající rozvíjejí chimérická řešeníKvůli podpoře marnotratnosti skupiny zemí Portugalsko, Irsko, Itálie, Řecko a Španělsko (PIIGS) a problémům spojeným s jejich dotováním zejména německými penězi prohrává kancléřka Angela Merkelová jedny zemské volby za druhými, naposledy v Meklenbursku-Předním Pomořansku. Tam již před volbami označovala financování Středomoří za chiméru: „Kdo neplní domácí úkoly, žádnou pomoc nedostane.“ Na vítězství to však nestačilo. Odmítla zavedení eurobondů a i v otázce většího sblížení vládnutí eurozóně a společného ministerstva financí se držela nazpět.

Na katastrofální situaci se však vždy dá najít ještě katastrofálnější řešení: „Spojené státy evropské!“ Na konferenci nositelů Nobelovy ceny za ekonomii v Lindau to před více než týdnem vyslovil bohorovně jeden z nich – Robert Mundell.

Británie za dveřmi

Němci včetně mnoha ústavních představitelů sice tuto myšlenku nechtějí rozvíjet. Našel se však její výrazný zastánce – bývalý sociálnědemokratický kancléř Gerhard Schröder, nyní vysoký manažer jedné z dceřiných společností ruského Gazpromu. Chce větší federalizaci Evropské unie, společné ministerstvo financí a ony „Spojené státy evropské“.

Schröder chce integrované „evropské jádro“ – zřejmě Německo, Francie a Gazprom –, jinak prý hrozí Evropě „bezvýznamnost“Schröder v rozhovoru pro časopis Der Spiegel řekl: „Budeme si muset zvykat na odevzdávání státní suverenity. To, čeho se vzdají národní parlamenty, musí skončit v Evropském parlamentu coby nejvyšší instanci.“ Dle něho by výbory Evropského parlamentu měly vytmavit národoveckým členským státům EU, jak zacházet se svými penězi. A odevzdat víc národních kompetencí EU. Schröder chce integrované „evropské jádro“ – zřejmě Německo, Francie a Gazprom –, jinak prý hrozí Evropě „bezvýznamnost“. A doporučuje přijmout do EU Turecko a přidružit Rusko.

Velkou Británii vykázal jako nečlena EMU za dveře, hovoří-li dospělí o evropském životním prostoru. Asi proto, že Britové již mají své Spojené království a 64 procent se jich dle průzkumu veřejného mínění domnívá, že nepotřebují „Spojené státy evropské“. I 43 procent Němců ten nápad nechce a pouze 35 procent s ním souhlasí.

Tyto názory s bývalým německým kancléřem a současným ruským lobbistou Schröderem sdílí i současná německá ministryně práce Ursula von der Leyenová. Ta časopisu Der Spiegel řekla: „Mým cílem jsou Spojené státy evropské podle vzoru federálních států Švýcarska, Německa nebo USA.“ Asi však nezná historii.

Jeden úspěšný pokus

USA totiž vznikaly spojováním britských kolonií v suverénní stát na zelené louce – od východního pobřeží Severní Ameriky až po západní. A využívaly přitom nejlepších poznatků o řízení země, které rozháraná Evropa vytvořila, a anglosaské právo. Německo se sice sjednotilo zhruba před 140 lety, ale ještě nedávno bylo rozdělené. Švýcarská konfederace, správně Švýcarské spříseženství, vznikalo od roku 1291 jako prostředek k obraně tohoto statečného národa proti evropským impériím.

Nizozemský premiér navrhuje, aby problémové země eurozóny byly podřízeny nucené správě v čele se zvláštním komisařem

„Spojené státy evropské“ byly v historii buď mocenskou ambicí anebo iniciativou malých naivnějších nebo submisivních zemí. V celé evropské historii existovaly jen tři takové útvary a úspěšný byl jen ten první. Z jeho středového kamene na Fóru Romanu tehdejší „sjednocená Evropa“ postupně vznikala. Římská říše dala definitivní podobu evropské civilizaci a trvala zhruba dva tisíce let – od založení Říma do roku 1453. Také díky víceméně plnohodnotné měně.

Druhým pokusem byla nacistická třetí říše s Hitlerem, říšskou markou a s nadiktovanými vyděračskými pevnými kurzy papírových měn vazalů. Paralelním pokusem, který vydržel až do roku 1989, byl Sovětský svaz – Spojené východoevropské státy sovětské – prakticky bez měny a fungování peněz. Nic jiného nebylo. Až teď pokus o EMU s eurem a bez zlobivých Britů.

Euro – garant sjednocení

Věci se však vracejí ke katastrofě podle Aristotela a Freytaga. Ke katarzi, ponaučení a smysluplnému novému vyřešení. Kancléřka Merkelová odmítá eurobondy: „Eurobondy jsou cesta do dluhové EU, ale my ji chceme stabilní. Je to špatná odpověď, a proto po této cestě nepůjdeme.“ Připouští odchod Řecka z eurozóny a žádnou další sanaci řeckého blahobytu německým daňovým poplatníkem.

Také nizozemský premiér Mark Rutte sdělil svému parlamentu názor, který zpracoval spolu se svými ministry financí a hospodářství: „Země, které nebudou chtít, aby na ně byla uvalena nucená správa, mohou odejít z eurozóny.“ Spolu s ním je pro odchod Řecka z eurozóny i 54 procent Nizozemců. Rutte rovněž navrhuje, aby problémové země eurozóny byly podřízeny nucené správě v čele se zvláštním komisařem.

Kancléřka Merkelová jako faktický lídr a garant dnešní eurozóny musela říct: „Euro je víc než pouhá měna. Je garantem sjednocené Evropy. Zkrachuje-li euro, zkrachuje i Evropa. Euro nesmí zkrachovat, a také nezkrachuje!“ O „Spojených státech evropských“ se vůbec nezmínila.

Autor: Bohumil J. Studýnka