Netrvalo to ani několik desítek minut a základní interpretační linie dějinotvorné události, jakou zvolení papeže bezesporu je, byla na světě. Zpravodajské agentury a spolu s nimi většina novinářské obce vyložily volbu argentinského kardinála Jorgeho Maria Bergoglia papežem zhruba takto: novou hlavou katolické církve je soucitný konzervativec, jehož pontifikát přináší tolik potřebný obrat církve od evropocentrismu ke skutečně globálnímu pohledu na výzvy, kterým svět dnes čelí.
Nový papež František se prý vyznačuje osobní skromností (sám si vaří, jezdí metrem, žije v malém bytě), projevuje soucit s chudými, s pacienty, nakaženými virem HIV, je rozhodným odpůrcem církevního kariérismu, stálým funkcím v papežské kurii se vždy vyhýbal a Vatikán navštěvoval jen tehdy, bylo-li to nezbytně nutné. Prostě klaďas.
Je dost dobře možné, že mnohé z těchto informací odpovídají realitě. Rovněž tak je nepochybné, že František je prvním jezuitským papežem i historicky prvním pontifikem pocházejícím z amerického kontinentu. Nemá však smysl, abych zde vypisoval údaje, jež si lze opatřit na stovkách zpravodajských webů. Od životopisných dat raději přejdu k několika dílčím úvahám.
Oddanost Druhému vatikánskému koncilu
Když je nový papež v morálních otázkách tak konzervativní, proč se stal v roce 2005 hlavním protikandidátem kardinála Ratzingera?
Pro hodnocení výsledku konkláve považuji za skutečně důležité to, co zdůraznil i Tomáš Halík v diskusi na ČT24, totiž otázku, zda bude tento papež pokračovat v linii papeže emeritního, nebo se vydá cestou posílení takzvaných reformních proudů vzešlých ze závěrů Druhého vatikánského koncilu. Halík také správně poznamenal, že ani od reformního papeže nemůžeme očekávat, že bude žehnat homosexuálním svazkům, prosazovat svěcení žen (prý však jen prozatím) či změnu postoje církve k potratům. Ostatně papež František – ještě jako arcibiskup Buenos Aires a předseda argentinské biskupské konference – proti legalizaci homosňatků krátce před projednáváním zákona v argentinském Senátu veřejně vystoupil, za což si vysloužil kritiku i od prezidentky Cristiny Fernándezové.
Když je tedy tento nový papež v morálních otázkách tak konzervativní, proč se stal v roce 2005, přinejmenším od druhého kola volby, hlavním protikandidátem kardinála Ratzingera? Proč se k němu přesunuly hlasy původně patřící miláčkovi liberálních médií a progresivních sil v církvi, dnes již nebožtíkovi kardinálu Martinimu?
Jakkoli ani o Benediktu XVI. nelze tvrdit, že chtěl pokoncilní orientaci církve zásadním způsobem revidovat, z řady jeho slov i činů bylo znát, že si zároveň nepřeje sejít z cesty, po níž církev kráčela před koncilem (říkal tomu „hermeneutika kontinuity“). Toto neřešitelné dilema, jak jsem psal v článku o Benediktově abdikaci, také možná přispělo k rozhodnutí se papežského úřadu vzdát. Tento vskutku revoluční počin, ať už jím sledoval cokoli, umožnil nyní nástup na Petrův stolec osobě, jež si takové dilema, jež řešil jeho předchůdce, nejspíš vůbec neklade. Podle řady veřejně dostupných informací, mediálním mainstreamem však opomíjených, se zdá být jasné, že papež František I. přichází na Petrův stolec jako rozhodný stoupenec Druhého vatikánského koncilu a změn, jež tento koncil do života církve vnesl.
Mezi těmito změnami dominují tři zřetelné posuny progresistickým směrem:
- Relativizace jedinosti Kristovy církve a její plné identity s církví katolickou prostřednictvím takzvaného ekumenismu a mezináboženského dialogu;
- demokratizace církve zdůrazněním principu takzvané kolegiality podvazující papežský primát;
- vznik nových liturgických obřadů vycházejících vstříc protestantským či humanistickým představám o povaze pravé bohoslužby.
Ze všech těchto tří hledisek lze usuzovat na to, že nový papež bude bezvýhradně oddán koncilovému programu, a proto nelze vyloučit ani to, že jím zvolený kurz opět potlačí ony ostrůvky katolické tradice, jež se zvolna vynořovaly za pontifikátu Benedikta XVI.
Papeži je blízký ekumenismus
Je-li mezi argentinskými biskupy někdo oddán ekumenismu a mezináboženskému dialogu, tak je to právě dnes již bývalý duchovní pastýř Buenos Aires. Jak je všeobecně známo, v Argentině, stejně jako v jiných latinskoamerických zemích, slaví úspěchy protestantské letniční hnutí, hojně dotované z USA. Jeho členové většinou pocházejí z řad odpadlých katolíků zrazených místní pokoncilní hierarchií zdůrazňující sociální aktivismus na úkor víry a „teology osvobození“, kteří šíří evangelium v marxistickém přebalu.
Zatímco ještě v nedávné minulosti by katolická církev v letničním prostředí organizovala misie, aby zbloudilé ovečky přivedla zpět do jediného Kristova stádce, dnes se v rámci politiky ekumenismu mnozí církevní hodnostáři spokojí s nalezením a společným vyznáváním nejnižšího společného jmenovatele. Pak ovšem není divu, že takový hodnostář, tehdy ještě arcibiskup a kardinál, dnes však již papež František, neváhá pokleknout před evangelikálním kazatelem, aby od něj přijal požehnání, jako učinil na charismatickém shromáždění v Buenos Aires v roce 2012.
Vstřícný postoj k přesvědčení jinověrců u papeže Františka přesahuje hranice křesťanského světa
O tom, že za cíl ekumenismu nepovažuje návrat jinověrců do katolické církve, vypovídá i svědectví bývalého anglikánského arcibiskupa v Argentině Grega Venablese vzpomínajícího na společnou snídani s kardinálem Bergogliem, při níž mu současný papež sdělil, že Benediktem XVI. ustanovený ordinariát pro konvertity z řad anglikánů není potřebný, neboť katolická církev anglikány potřebuje takové, jací jsou v anglikánské církvi.
Že je novému papeži blízký ekumenismus s těmi, kdo se hlásí ke Kristu, aniž by se ve věci nauky, svátostí a řízení podřídili autoritě církve, dnes již málokoho pohorší. Vstřícný postoj k přesvědčení jinověrců však u papeže Františka přesahuje hranice křesťanského světa, jak o tom svědčí záběry z loňských oslav židovského svátku Chanuka v jedné z argentinských synagog.
Proti tradiční liturgii
Benedikt XVI. si mezi progresisty asi nejvíce uškodil na poli liturgického života církve. Již jako kardinál Ratzinger kritizoval bývalý papež některé projevy „liturgické obnovy“ a pod pláštíkem „reformy reformy“ usiloval o to, aby se současná liturgické praxe více přiblížila praxi předcházejících staletí. Aniž by, jistě pod vlivem výše zmíněné kolegiality, cokoli přikazoval či zakazoval – snad jen s výjimkou překladu konsekračních slov, aby jej mnohé biskupské konference, včetně české, zcela ignorovaly –, snažil se o důstojnější formy slavení bohoslužeb, podával svaté přijímání do úst a vkleče, podporoval zpěv gregoriánského chorálu a užívání latiny.
Nelze vyloučit, že Benediktův pokus o návrat k tradičnějším formám bohopocty skončí dříve, než mohl vydat hojnější plody
Kritiku liberálů si však vysloužil především za to, že dokumentem Summorum Pontificum potvrdil to, co stoupenci katolické tradice vždycky tvrdili: že mešní a jiné liturgické obřady užívané před koncilovou reformou nebyly nikdy zakázány, a proto smějí být užívány bez výslovného souhlasu diecézních biskupů. Vzhledem k tomu, že ještě za pontifikátu Jana Pavla II. byli konzervativně smýšlející kněží toužící po návratu k liturgické tradici svými biskupy šikanováni, přesouváni z místa na místo, či dokonce suspendováni, je Benediktovo doznání jisté formy církevního bezpráví jedním ze zlatých hřebů jeho pontifikátu. Abych čtenářům ČESKÉ POZICE, kteří si pod těmito slovy nemusejí nic konkrétního představit, blíže objasnil, co je myšleno tradiční liturgií, doporučuji zhlédnout například toto video.
Zvolením kardinála Bergoglia papežem nelze vyloučit, že Benediktův pokus o návrat k tradičnějším formám bohopocty skončí dříve, než mohl vydat hojnější plody. Jako arcibiskup Buenos Aires, soudě dle vyjádření tradičně smýšlejících katolíků v této arcidiecézi, motu proprio Summorum Pontificum odmítl aplikovat a nepřestal klást překážky těm kněžím, kteří chtěli tradiční liturgii ve svých farnostech zavést. Že se jeho pojetí liturgie daleko více blíží pojetí protestantskému či ryze světskému, nakonec svědčí i tyto záběry ze mše, které Bergoglio předsedá.
Moc, jíž se nic nevyrovná
Pokud jde o třetí aspekt koncilové revoluce, takzvanou kolegialitu, zdá se, že i ta bude mít v novém papeži svého zastánce. Je-li totiž důsledně aplikována, je více méně nedůležité, co si papež myslí a co chce, neboť, jak v rozhovoru pro deník Aktuálně.cz prohlásil pražský světící biskup Václav Malý, vyznavačům kolegiality, mezi něž se řadí, jde o to, aby byl papež podřízen většinovému mínění biskupů: „Za důležité považuji, zda bude mít odvahu k jisté decentralizaci církve, zda otevře prostor k větší spoluzodpovědnosti biskupů, jestli začne více uplatňovat princip kolegiality. Což znamená, že když většina biskupů se pro něco rozhodne, aby to bylo závazné i pro jeho vystupování. Papež by měl naslouchat nejen těm nejvyšším, svému okruhu, ale dát prostor i grémiím, kde jsou zastoupeni nejen duchovní, ale i katoličtí věřící, kteří nejsou nositeli svátostné služby.“
Vyznavačům kolegiality, mezi něž se zřejmě řadí i František I., jde o to, aby byl papež podřízen většinovému mínění biskupů
O tom, že by nový papež mohl těmto požadavkům vycházet vstříc, nejspíš svědčí i průběh jeho prvního veřejného vystoupení na balkóně svatopetrského dómu. Zcela při něm absentovaly jakékoli viditelné známky a projevy papežské autority – František hovořil výhradně o svém zvolení biskupem Říma, nikoli papežem celé církve, oslovil pouze římské věřící, ani základní křesťanské modlitby, přestože na náměstí sv. Petra byli lidé ze všech koutů světa, se nemodlil latinsky, nýbrž italsky, a před tím, než požehnal „městu a světu“, vyžádal si modlitbu přítomných věřících za sebe samého. Žádný z těchto aspektů nenasvědčuje tomu, že by chápal svěřený úřad tak, jako papežové v minulosti, s vědomím moci, jíž se žádná jiná, v církvi ani ve světě, nevyrovná.
Splní se přání Mons. Tomáše Halíka vyslovené v rozhovoru s Václavem Moravcem na Rádiu Impuls? „Já si myslím, že může dojít ještě k jednomu posunu. To už naznačil Jan Pavel II. Že by byl rád, aby vůbec ten charakter papežského úřadu se stal předmětem ekumenické diskuse. Aby se i ostatní křesťanské církve vyjádřily k tomu, jak si představují, aby ten nástupce apoštola Petra vykonával svoji službu, aby byl nejenom tím reprezentantem římskokatolické církve, ale v jistém smyslu takovým moderátorem a morálním mluvčím křesťanstva jako takového.“
Nezapomínejme, že máme dva papeže
Může se stát, že papežský úřad a úkoly, před kterými bude nový papež stát, jeho dosavadní postoje změní? Ani to nelze samozřejmě vyloučit. Znalci moderních církevních dějin si jistě vybaví, s jakou radostí vítali liberálové na papežském stolci Pia IX., aby se tento papež nakonec stal symbolem katolické kontrarevoluce nejen v Itálii, ale v celém sekularizujícím se křesťanském světě, pevný obránce víry a práv církve, na jehož dílo navázali Lev XIII., a zvláště pak sv. Pius X. svým rozhodným bojem proti modernismu triumfujícímu později na pastoračním koncilu v šedesátých letech minulého století.
Může se stát, že papežský úřad a úkoly, před kterými bude nový papež stát, jeho dosavadní postoje změní?Jakkoli je naše pozornost zaměřena směrem k novému papeži, neměli bychom zapomenout, že výjimečnost dnešní situace je zvýrazněna i tím, že máme „papeže“ dva – čerstvě zvoleného a emeritního. V této souvislosti je zajímavé, že František, když děkoval svému předchůdci, nepoužil označení, jež si Benedikt XVI. sám určil – emeritní papež. Použil termínu emeritní biskup římský, což je ostatně v souladu s názorem uveřejněným ve významném jezuitském časopise Civiltá Cattolica, jehož obsah bývá schvalován vatikánským Státním sekretariátem, tedy dnes po papeži nejvýznamnějším úřadem římské kurie.
Proč dal František tomuto termínu přednost? Aby rozptýlil obavy svých reformně orientovaných stoupenců, že by mohl respektovat jakási rezidua papežské autority svého předchůdce? Nebo prostě jen proto, že tak jako u sebe, chtěl i u Benedikta XVI. zdůraznit, že byl na prvním místě biskupem Říma?
Jaký bude vztah mezi oběma „papeži“? Setkají se spolu? Bude se Benedikt XVI. důsledně vyhýbat médiím, které jistě zajímá, co o volbě svého nástupce soudí a jak hodnotí jeho první kroky? Ponechá František ve vedení římských kongregací a dalších institucí osoby jmenované Benediktem XVI., nebo na znamení změny kurzu pověří vedením kuriálních úřadů jiné osoby? Jak je vidět, volba nového papeže, ostatně stejně jako abdikace papeže předchozího, přináší mnohem více otazníků nad budoucím směřováním církve, než kolik nabízí odpovědí.
