KOMENTÁŘ Přemysla Houdy / Někdy člověk musí bránit i toho, koho by nejraději nebránil. Třeba proto, že má, byť subjektivní, pocit, že se překračují meze. Že to, co je předkládáno jako problém, je ve skutečnosti zástěrkou. Že hříšník je lidem předhozen, aby na něm jednoduše upustili ventily nespokojenosti. Tak pociťuji atmosféru, která vzniká kolem krajských koalic ČSSD a KSČM a jmenování komunistů do vlivných krajských postů.
Česká společnost se potýká s neskutečným rozpadem tradiční politiky a důvěry ve stát: Ministryně zodpovídající za legislativu a boj s korupcí se přes noc změní na vojenského experta. Bývalý hejtman je ve vazební věznici. Závažné zákony jsou prohlasovány silou hlasu nepravomocně odsouzeného poslance. Odposlechy ukazují, jak měl pražský lobbista větší rozhodovací pravomoc než primátor. Vlivný bývalý náměstek ministra práce a sociálních věcí je stíhán, poseděl si i nějakou dobu ve vazbě. Ministr financí je popisován svým stranickým šéfem jako polepšený hříšník. Nové politické strany jsou již dopředu diskvalifikovány zkušeností, již voliči udělali s jejich předcůdci, kteří se rychle „profesionalizovali“… Stačí.
Demokratická politika se hroutí ve svém jádru. Lidé přestali věřit ve smysl svobodné volby, a to kvůli nikomu jinému než demokraticky zvoleným politikům. Jejich vztek buď vyústí v naprostý nezájem o věci veřejné, nebo se transformuje do protestní volby.
Lidé jsou navíc zásobováni informacemi o tom, že se nemají dobře. Ke konci června 2012 bylo v registru dlužníků SOLUS registrováno 7,89 procenta dospělé populace. Výdaje na domácnost rok od roku rostou, reálné mzdy klesají, mnoho lidí topí vším, co kde najdou, vláda označuje sociální stát za neudržitelný.
Za rostoucí delegitimizaci politiky rozhodně není odpovědná komunistická strana
Tak vznikla poptávka po antipolitice. Za rostoucí delegitimizaci politiky však rozhodně nemůže komunistická strana. Celou dobu nedělala nic jiného, než dopřávala svým poslancům pěkné výdělky v Poslanecké sněmovně a pragmaticky využívá rostoucí nostalgie po minulosti. Rostoucí obliba a přijatelnost komunistické strany je důsledkem rozložení demokracie, a to nevyvolala KSČM. Obliba komunismu je v řadě společenských vrstev přirozená – je verzí utopické vize, že člověk bude moci žít bez materiálního strádání. A v tomto smyslu je lhostejné, že Česká republika na tom není až dramaticky špatně.
Lidé, kteří se mají zle (či se tak cítí), budou k těmto utopiím inklinovat vždy a nelze jim to zazlívat. Svůj vztek chápou jako spravedlivý vztek. Brání se, aby byli degradováni, vylučováni z dobré společnosti – a nemusí jít jen o životní úroveň, co jiného byl například klip „Přemluv bábu“? Co jiného je běžně užívaný pojem „sociálně nepřizpůsobivý“, které tak často slýcháme, než dovoleným kódovým jazykem rasismu, jehož užitím Romy vylučujeme z „dobré společnosti“. Vždyť přece všichni víme, kdo je míněn jako „sociálně nepřizpůsobivý“. Nekvalifikovaný dělník je nazýván „sockou“, odboráři, kteří protestují, jsou „lúzou“...
Pokud jsme však demokraté, nemůžeme neprotestovat proti rozeštvávání společnosti na dvě části – na aktivní, úspěšné a perspektivní a na balastní zbytek, který by měl mlčet. Lidé nejsou stroje. Společnost se pozná také podle toho, jak se chová k ekonomicky neúspěšným nebo k ekonomicky nepotřebným.
Morfium a kýč
Jihočeské protesty proti komunistické radní a například jednodenní studentská hladovka (pokud jednodenní nepřijímání stravy označíme jako hladovku) jsou pak hojivým balzámem přiloženým na selhání. Je to stejné, jako když se smrtelně nemocnému, kterého trápí enormní bolesti, podá morfium. Morfium neléčí, poskytne však ulehčení.
Takové studentské protesty proti komunistům jsou poskytováním morfia nemocnému proto, že studenti nepoukazují na skutečný problém – na rozklad demokratického státu, ale na jeho syndrom. Kdyby i jejich rodiče většinově neustále nevolili tytéž velké strany, které tento stát rozkládaly, pak by neposilovali komunisté. Nevšiml jsem si ale jejich protestů proti kontinuálnímu destruování státu demokratickými stranami.
Oranžovorudé koalice se nesnesly na kraje zčistajasna, jak se nyní leckdo snaží zdůrazňovat
Kromě důvěry slábne i respekt. Komunisté v krajských volbách uspěli. A Česká strana sociálně demokratická před volbami dávala zřetelně najevo, že komunisté jsou pro ni přijatelný partner v rámci krajských koalic. Všichni to věděli, nebo vědět mohli. Oranžovorudé koalice se nesnesly na kraje zčistajasna, jak se nyní leckdo snaží zdůrazňovat. ČSSD neobelhala své voliče. Komunisté se mohou, nebo nemusejí zdát košer, nicméně jsou stabilní součástí politického prostředí. Jejich angažmá, pokud ve volbách uspějí, bylo avizováno. Krajské rady nechť jsou prostředím, kde vyjeví, jací doopravdy jsou. Zda „Gottwaldovi vnuci“, nebo zkrátka pragmaticky obratná levicová strana.
Totiž: Jestliže KSČM získala v některém z krajů přes dvacet procent hlasů, jak si troufat říci, že dvacet procent voličů jsou méněcenní blázni? Že je nemusíme poslouchat, že jsou to rozvášněné davy deprivantů? Jejich voliči jsou totiž lidé, často žijící s pocitem, že je demokratická společnost symbolicky vylučuje ze svého středu.
Současné protesty jsou chlácholivým kýčem. Nepozorného aktéra či pozorovatele mohou ubezpečovat, že je vše v pořádku, že žijeme v demokracii (sice v té naší), jenom ti komunisté nám pijí krev. Jsou ale jen naším špatným svědomím a známkou neschopnosti vytvořit fungující občanskou společnost.
Mezitím podstatná část včerejších optimistů sedí deprimovaně doma, protože nemají, koho by volili.
V souvislosti s protesty proti komunistům ČESKÁ POZICE publikovala tyto rozhovory:
