Nedávný vývoj venezuelských událostí a dva ruské letouny společně s 200 vojáky v Caracasu zvýšily pozornost světové veřejnosti k dění na americkém kontinentě. Lze říct, že to poslední, čeho se USA nadály, byla přítomnost zahraničních ozbrojených sil v blízkosti svých hranic. Příchod ruských příslušníků armády a techniky do Venezuely přijímá Washington jako vážnou geopolitickou výzvu, jako hrozbu pro národní bezpečnost.
Klíčem k pochopení politiky USA vůči Latinské Americe až do konce studené války je její tehdejší tradiční cíl – držet stranou západní polokouli od zahraničního ovlivňování v duchu doktríny strategického odmítání mimokontinentálních vlivů, kterou USA opustily jako řídící politický rámec k danému teritoriu až v devadesátých letech 20. století.
Podle této doktríny tvůrce zahraniční politiky USA znepokojovala hrozba, kterou aktivity evropských velmocí mohly představovat v Latinské Americe pro bezpečnost USA. Proto se USA snažily zabránit, vyloučit a minimalizovat mimokontinentální vlivy a dominanci v Latinské Americe. Taková pronikání byla považovaná za škodlivá a odporující vojenským, politickým i hospodářským zájmům USA. V důsledku přítomnosti evropských mocností především v Karibiku však nebyly USA schopné dlouhá desetiletí tento cíl efektivně zajistit.
Odmítání mimokontinentálních vlivů
V průběhu vývoje se USA vcelku oprávněně obávaly, že zmíněné hrozby mohly do Latinské Ameriky oblasti pronikat v různých podobách – ve formě monarchismu v 19. století, fašismu a částečně i komunismu v meziválečném období a komunismu po druhé světové válce až do posledního desetiletí 20. století.
USA sledovaly v Latinské Americe i jiné záměry, ale často jejich politiku určovaly zásadní cíle doktríny strategického odmítání mimokontinentálních vlivů. Jakmile prvořadé znepokojení nad latinskoamerickou bezpečností s ohledem na tyto faktory bylo minimálně uspokojeno, USA pocítily, že se mohou věnovat i jiným záměrům na kontinentě.
Na hospodářský a demokratický rozvoj bylo pohlíženo jako na cestu ke stabilitě. Četné vojenské intervence vyvolávané občas obavami z možných zásahů jiných vnějších činitelů a určované snahou jim zabránit, rovněž směřovaly ke stabilizaci v příslušné latinskoamerické zemi, která byla objektem nestability či násilí. |
V této souvislosti podpora, povzbuzování a rozvíjení politické i hospodářské stability v Latinské Americe vyplývaly z předpokladu amerických politiků, že zájmům USA jako největší průmyslové metropole bude nejvíce vyhovovat, když u jejich jižních sousedů zavládne bezpečné, pokojné a stabilní prostředí. Navíc udržení politické stability v Latinské Americe bylo v USA považováno za předpoklad snížení mimokontinentálních hrozeb v oblasti.
Obdobně důsledná snaha USA o obchodní výhody a kolísavé pokusy demokratizovat Latinskou Ameriku byly často považovány za odrazový můstek k vyšším cílům. Na hospodářský a demokratický rozvoj bylo pohlíženo jako na cestu ke stabilitě. Četné vojenské intervence vyvolávané občas obavami z možných zásahů jiných vnějších činitelů a určované snahou jim zabránit, rovněž směřovaly ke stabilizaci v příslušné latinskoamerické zemi, která byla objektem nestability či násilí.
Analýza vyvrací, že rámec strategického odmítání mimokontinentálních vlivů byl ze strany USA jen zástěrkou pro obchodní zájmy a hospodářské ovládání, respektive, že po druhé světové válce byl záminkou pro zjednodušující antikomunismus. Zkušenost ukazuje, že až do konce studené války bezpečnost USA před zahraniční hrozbou převažovala nad jinými úvahami. Cíle a orientace politiky USA vůči ostatní Americe spočívaly na uvědomění si buď vnějšího nebezpečí, nebo jeho neexistenci.
Intenzita zájmů a aktivit USA se shodovala se stupněm zahraničního ohrožení. Jako nadčasové pravidlo platí, že USA byly v Latinské Americe nejaktivnější, když jí evropské státy nejvíce ohrožovaly. A pokud se takové hrozby zdály slabé, doktrína strategického odmítání mimokontinentálních vlivů někdy vedla k pozitivním aktivitám, jako byla meziamerická spolupráce ve druhé polovině třicátých let, za druhé světové války a při programu Spojenectví pro pokrok (1961–1964).
Chybná politika a paternalismus
Některé hrozby mimokontinentálních velmocí byly pro zájmy USA opravdu provokující, například sovětské jaderné zbraně na Kubě v 1962. Někdy však tato doktrína vyústila v zavádějící a místy i chybnou politiku zakládající se na přehnaném vnímání hrozby s disfunkčními následky, například v jejich středoamerické politice v osmdesátých letech.
V přístupu Washingtonu ke svým jižním sousedům se v minulosti projevovala až úpornost negativních stereotypů a paternalistických postojů. Model zmíněné doktríny soustřeďoval pozornost na to, jak by velmocenští rivalové mohli v Latinské Americe ohrozit bezpečnost USA. Tvůrci americké politiky proto často projevovali sklon pohlížet na Latinoameričany jako na bezvýznamné hráče na mezinárodní scéně.
Paternalistický postoj někdy částečně posilovalo negativní hodnocení latinskoamerické politické kultury. V meziamerických vztazích se v USA projevovalo přehlížení svébytnosti národů a institucí Latinské Ameriky. |
Třebaže strategické odmítání vlivů mimokontinentálních států znamenalo i zajištění nezávislosti Latinské Ameriky před zmíněnými rivaly, zátěž paternalismu nadále zabarvovala politiku USA. Američtí představitelé často zastávali tento postoj vůči Latinoameričanům také z obav, aby se USA nevzdaly dominance v oblasti a zejména v Karibiku, protože se domnívaly, že tamější představitelé jsou neschopní spravovat své záležitosti bez kurately USA.
Paternalistický postoj někdy částečně posilovalo negativní hodnocení latinskoamerické politické kultury. V meziamerických vztazích se v USA projevovalo přehlížení svébytnosti národů a institucí Latinské Ameriky. Při jejich analýze lze zjistit změnu v tomto nazírání původně se sympatiemi před získáním nezávislosti k pozdějšímu omezenému zájmu o jak politické představitele, tak instituce. Taková politika odhaluje více než pouhé záblesky toho, jak mnoho nepochopení, obav a nedůvěry zatěžovalo vztahy na polokouli více než 200 let.
Většina latinskoamerických zemí vždy inklinovala k sobě z obavy před vnější hrozbou. Přitom stály při sobě i za situací, když zájmy řady států nebyly přímo dotčeny. Pro USA se svého času stal latinskoamerický svět důležitým faktorem jejich síly a mohutnosti, součástí snahy o získání světového prvenství a vytvoření pod jejich záštitou svérázného „impéria“ na západní polokouli.
Pregnantním vyjádřením těchto ambicí byla jejich interpretace hesla „Amerika Američanům“ v rámci Monroeovy doktríny. Její hlásání či dokonce prosazování podle tehdejších představ by dnes bylo iluzorním anachronismem. Třebaže v současnosti se již o tradičním velmocenském ovládání Latinské Ameriky USA nedá hovořit, pro své jižní sousedy stále zůstávají neobyčejně významným činitelem se silným politickým a ekonomickým vliv na celý kontinent.
Zbavení submisivního postavení
Ve svém dlouhodobém úsilí o emancipaci se země Latinské Ameriky a později i Karibiku jako celek postupně zbavovaly submisivního postavení vůči USA a staly se do značné míry jejich rovnocenným partnerem. V současnosti pragmaticky a sebejistě posuzují možnosti využití svazku s USA pro své specifické cíle i potřeby řešení vlastních naléhavých problémů.
Zároveň orientace na rozvíjení intenzivních vztahů s USA přestala pro ně být v měnícím se světě z řady důvodů jedinou alternativou zahraniční spolupráce a na významu pro ně stále více nabývají další důležité globální subjekty. USA již nejsou schopné, jak by tomu bylo po dlouhá desetiletí, rozmachu těchto vztahů s „mimokontinetálnimi“ velmocemi bránit.
Čína od roku 2000 zvýšila obchodní obrat s Latinskou Amerikou nejméně 22krát, což z ní činí téměř vedoucí mocnost v zahraničním obchodu celého kontinentu. Podle údajů o dvoustranném obchodě za uplynulá léta předstihla USA v takových zemích, jako je Brazílie, Argentina, Venezuela a Peru. |
V nedávném období značně zesílil význam Evropské unie, která se pro Latinskou Ameriku stala nejštědřejším donorem rozvojové pomoci, nejvíce zde nyní ze zahraničních států investuje a je významným obchodním partnerem. Po letech se vrací Rusko a zesílené aktivity projevuje dnes i Čína. Obě velmoci mají zájem nejen o hospodářské vztahy (energetika, suroviny, zbrojní průmysl atd.), ale i o další oblasti.
Například Čína od roku 2000 zvýšila obchodní obrat s Latinskou Amerikou nejméně 22krát, což z ní činí téměř vedoucí mocnost v zahraničním obchodu celého kontinentu. Podle údajů o dvoustranném obchodě za uplynulá léta předstihla USA v takových zemích, jako je Brazílie, Argentina, Venezuela a Peru. Venezuele kupříkladu Čína poskytla štědré dolarové úvěry, investuje zde v ropném průmyslu, těžbě zlata a dokonce staví byty. O svých zájmech v Latinské Americe dávají znát i Indie, Japonsko a Korejská republika.
Podíl Latinské Ameriky na vývozu i dovozu USA se snížil a nedosahuje v 21. století ani 50 procent. Navzdory tomu USA dosud zůstávají největším zahraničně-obchodním partnerem i investorem Latinské Ameriky. Celkový pokles vlivu USA na světové dění a jejich ústup ze slávy i moci se však nutně projevuje i na rozsahu jejich styků s Latinskou Amerikou.
