NOMÁDI: Ducatem do Maroka. Na tržištích bylo jídlo tak levné, až nám to vyrazilo dech, říkají cestovatelé

Jmenujeme se Petra a Vojta a jsme dva mladí architekti, kteří využívají dnešních možností online světa. Díky tomu můžeme kombinovat práci a cestování po cizině. Jsme tedy takoví mezinárodní bezdomovci, nebo jak se dnes často říká – digitální nomádi. Na tento styl života jsme si vyhradili jeden rok. Tomu předcházel důležitý krok – pořídit dodávku a celou ji přestavět na plnohodnotný dům/kancelář na kolech.

Dodávku jsme koupili v září 2021 a jako správní architekti jsme prvně sedli k papíru a začali vymýšlet, co všechno uvnitř bude a jak to tam naskládáme.

17 fotografií

Na začátku jsme si nakreslili půdorys s rozvržením jednotlivých kusů nábytku a vyrobili jednoduchý 3D model, ale během stavby jsme hodně věcí změnili. Návrh se upravoval za pochodu, rozměry nábytku jsme vymýšleli na místě v měřítku 1:1 a ladili ho na milimetry, abychom dosáhli co nejlepšího výsledku. Bohužel se dodávka nedá nakreslit tak přesně jako dům. Při přestavbě jsme mnohokrát narazili na její nepravoúhlost a museli jsme hledat nová řešení.

Nakonec jsme dovnitř vměstnali velkou postel, kuchyň, sprchový kout s toaletou, garáž na dvě jízdní kola a spoustu úložných prostor. Dále je dodávka vybavena množstvím technologií od vodního hospodářství, přes rozvody plynu až po malou solární elektrárnu s lithiovými bateriemi. Celý tento proces nám zabral včetně projektování necelých 9 měsíců s tím, že tam byly občas velké prostoje.

Na cestu jsme se vydali začátkem července 2022 a první naše jízda směřovala Norskem na Nordkapp a poté Finskem a pobaltskými státy zpět do republiky. Tento okruh nám zabral tři měsíce a bylo potřeba vymyslet, kam se „uklidíme“ do tepla na zimu. Přes jižní Francii a východní pobřeží Španělska jsme se dostali do nejjižnějších bodů pevninské Evropy. Zde jsme si začali hrát s myšlenkou, že když už jsme od domova tak daleko, byla by škoda toho nevyužít a nedojet až do Afriky.

Krom tohoto primitivního důvodu nás lákala i exotika a možnost zažít trochu něco jiného, než co známe po cestách v Evropě. Žádné velké plánování to tedy nebylo, pouze jsme si zjistili, co si s sebou můžeme vzít (museli jsme například poslat poštou domů dron a vypít zásoby alkoholu), jaké potřebujeme mít vyplněné papíry a našli nejlevnější lístky na trajekt. Ty jsou nejlevnější, pokud člověk nepřekračuje hranici, a tedy ze španělského Algeciras dopluje do Ceuty, což je španělské město na Africkém pobřeží. Odtud už hranici do Maroka člověk přejede po souši.

V Maroku jsme strávili celkem 5 týdnů a najezdili necelých 3500 km. Za tu dobu jsme navštívili spoustu měst (nejvíce se nám líbilo ve městech Marrakech, Essaouira, Fez, nebo Rabat), přírodních památek (Legzira arches, pohoří Atlas, vodopády Ouzoud) a vrcholem pro nás byl příjezd na Saharu – konkrétně Erg Chigaga, největší a nejvyšší saharská duna v Maroku.

Ve všech městech jsme vyhledávali hlavně takzvané Mediny, tedy historická, většinou opevněná, centra měst, která jsou dodnes takovým městem ve městě. Mediny bývají centrem pouličního obchodu – hlavně v tomu určených uličkách je to jeden stánek na druhém. Jsou to místa, kde má člověk pocit, že se zde zastavil čas před pár stoletími a dodnes zde funguje vše stejně.

Mapa cesty

Je určitě dobré podotknout, že přestože není mnoho Čechů, kteří by jezdili svým vlastním autem do Maroka (za celou dobu jsme potkali asi 3 auta, z toho jedno byl Tatrabus od Adventury), určitě člověk nebude zdaleka první, ani poslední auto s evropskou SPZ na území Maroka. Na silnicích se člověk velmi často potkává s auty z Francie, Německa, Rakouska, Holandska, nebo Velké Británie. Občas dokonce tak moc často, že převažují nad auty marockými.

Pokud se člověk rozhodne cestovat po Maroku, musí se určitě naučit tolerovat (či až přehlížet) odpadky na každém rohu. Bohužel se jich zde nachází všude v krásné přírodě spousta, místy až hromady. Je to podtrženo i tím, že zde absolutně chybí pojetí o třídění a recyklaci, proto každý vyprodukuje mnohonásobně více odpadu. Ten však z většiny končí někde vedle silnice ve volné přírodě.

Kategorií sama o sobě jsou Maročané, jako lidé. Obecně bychom řekli, že jsou opravdu milí. Často se nám stávalo, že jsme jeli po silnici a lidé nám zamávali. Ne proto, že bychom zde pro ně byli exotičtí, ale proto, že mají prostě radost, že tam jezdí cizinci za turistikou. Samozřejmě je i tak potřeba dávat si pozor a zejména domlouvat ceny dopředu (například u samozvaných místních průvodců, se kterými se zde roztrhl pytel). Může být velice nepříjemné řešit později dohady o ceně za nějakou službu.

NOMÁDI: 1000 hodin práce mladé dvojice a z dodávky je garsonka na kolech

Přestože máme auto vybavené natolik, abychom byli naprosto soběstační a pouze jednou za zhruba 5 dní doplnili zásoby vody, jezdili jsme v Maroku po kempech. Jednak proto, že jsme si to naplánovali trošku jako „dovolenou“, dále proto, že jsou zde kempy opravdu levné a možná i kvůli našemu většímu pocitu bezpečí, přestože je to země opravdu bezpečná a za celou dobu jsme se necítili nijak ohroženi. Spousta lidí i v Maroku spí v autech na divoko, ale svým způsobem nám přijde správné zde podpořit alespoň poplatkem v kempu místní, když zde člověk vidí tu chudobu. Noc v kempu nás vyšla průměrně na necelé dvě stovky, tedy zhruba 6000 za měsíc.

Co je dobré s sebou mít při cestě vlastním autem, je určitě rezervní kolo, kompresor a sada na opravu pneumatik. Silnice mezi městy jsou zde občas v opravdu žalostném stavu a riziko propíchnutí pláště je značně vysoké. Na mnoha místech se navíc může stát, že pneuservis bude opravdu daleko. Přesto je dobré mít sjednáno k povinnému ručení, které by mělo platit i na území Maroka (nutné ověřit na zelené kartě), i asistenční služby. I tak jsme měli na mnoha místech pocit (například při přejezdu pohoří Atlas), že by pro nás odtahovka stěží dojela a pokud ano, neměli bychom dobrý pocit z naloženého auta na návěsu.

Pohoří Atlas

Jinou kapitolou jsou komunikace ve městech – tady je potřeba se obrnět silnou trpělivostí. Maročané jsou na silnicích poměrně zbrklí a nejsou zvyklí dodržovat předpisy tak, jako řidiči v Evropě. Na silnici většinou platí jediné pravidlo, a to právo silnějšího, či rychlejšího. Obzvlášť ve velkých městech na několika pruhových kruhových objezdech má člověk strach, aby se dostal ke svému výjezdu bez promáčkliny v nárazníku.

NOMÁDI: Z Perského zálivu do Břas šestilitrovým pick-upem. Motor si bral necelých 12 litrů na sto, říká Matěj Kroc

Poslední kapitolou jsou dálnice, které mají opravdu skvostné. Jsou na úrovni evropských standardů a jezdí po nich málo aut – zejména proto, že jsou placené. Platí se za jednotlivé úseky a ceny pro nás nejsou vysoké. Navíc ušetří nejen čas, ale i spoustu nervů, určitě doporučujeme.

Ceny: naftu jsme zde tankovali průměrně kolem 32 Kč/l, což je v dnešní době lepší cena než kdekoliv v Evropě. Obecně zde bývá znatelně levnější než u nás. Nutno podotknout, že zde mají opravdu kvalitní naftu. Ceny potravin hrozně záleží, kde je člověk kupuje – na tržištích stojí opravdu zlomek toho, co u nás. Až nám to občas vyrazilo dech. Pokud člověk nakupuje v supermarketech, které jsou hodně evropského charakteru, tak musí počítat i s evropskými cenami. Co se týče oblečení, služeb atd. je potřeba hodně smlouvat, stejně jako v každé arabské zemi – první ceny jsou hodně přestřelené.

Závěrem bychom Maroko všem určitě doporučili. Země je to krásná a cenově velmi dostupná. Navíc ideální podmínky pro cestování zde panují hlavně od podzimu do jara, pokud se člověk smíří s tím, že se v oceánu nevykoupe. Odměnou za to mu mohou být turistická místa, na kterých je prakticky sám.