Kokos, mango, papája, kešu. Podle druhu zboží, které se u silnice v Guatemale prodává, člověk pozná, jaké plodině se v daném kraji nejvíce daří. Často jsem v této zemi brzdil u stánku s ananasy a občerstvoval se tím nejčerstvějším ovocem, potažmo drinků z nich. Období dešťů přišlo podle místních dříve. Znamená to, že kolem třetí hodiny odpolední začne pršet a mé triko již není mokré potem, nýbrž dešťovou vodou a potem.
Guatemalské silnice jsou parkety pro rozdováděné mnohotunové tanečnice. V ne příliš širokém postranním pruhu se nedá dělat nic lepšího než se vyhýbat nerovnostem, odpadkům, mršinám a pozůstatkům pneumatik v neuspořádaném kankánu. Tahači tří obrovských přívěsů po okraj plných cukrové třtiny jako by hrály na těchto jevištích hru o to, kdo vysype více cukru. Jakmile jsem zaslechl některý z těchto kolosů za zády, klopil jsem uši, zastavoval rozjetého ocelového oře a nechával kamiony projet.
Na kole Střední AmerikouCelou cestu bude Tadeáš Šíma dokumentovat na sociálních sítích. Jeho facebook najdete ZDE a fotky najdete na Instagramu. Během cesty bude rovněž posílat pohlednice z různých destinací v rámci charitativního projektu Pohled pro Adama. |
Jízda na kole v Guatemale byla vysilující. Mohl za to poměrně zvlněný terén. Kopce a kopečky cyklistovi vezmou na kuráži a v daném provozu se jízda pomalu protiví. Rozhodl jsem se, že kolo na týden nechám kolem a vypravím se s padákem ke slavnému Atitlánu. Apache jsem ustájil v hotelu, sbalil si jen to nejnutnější a zvedl palec u krajnice. První auto s korbou zastavilo. Aniž bych pozdravil řidiče a řekl, kam jedu, hodil jsem padák s batohem šesti klukům, kteří už (ne)pohodlně poposedávali na malé korbě a vyšplhal se za nimi. Kolovala lahev whiskey, tudíž nebylo pochyb, že bych nasedl k nesprávným lidem.
Rozdělili jsme se na dně láhve. Dorazili jsme totiž k přístavu v jižní části jezera, které je patnáct set metrů vysoko nad mořem a já jen tak tak stihl poslední loď toho dne do městečka Panajachel. Doprava mezi městy na břehu jezera je nejrozumnější právě lodní dopravou. Samotná cesta lodí přes jezero je zážitkem. Kolem jezera se ční tří tisícové vrcholky vulkánů, ze kterých byl unešen i Antoine de Saint-Exupéry.
V okolí jezera panuje mikroklima a proudění větrů tady má daný řád. Už z dálky jsem viděl padáčky, jak si krouží kolem vrcholů kopců nad jezerem. Byla neděle a tandemoví piloti měli žně. Ubytoval jsem se v devatenáctimístné cimře tamějšího hostelu. Stálo to málo peněz a když člověk usne jako první, má vyhráno. Pokud nemá to štěstí, může si nahrát na diktafon zvuky linoucí se tmou a prodat je do hororového filmu v Hollywoodu.
Jak se couvá na padáku
Krásná startovací plocha pokrytá umělým trávníkem s úchvatným výhledem na jezero vyrazí člověku dech. Málokterá místa mají takovou atmosféru. Jenže termika a větry, které se valí přes hřeben kopce jsou příliš silné. Dokonce i tandemoví piloti, zatíženi nákladem svých klientů měli co dělat, aby ukočírovali rychlé starty a po většinu jejich pobytu ve vzduchu neustále využívali vyklesávajících manévrů. Pro můj jednopotahový padák, který nemá takovou výkonnost byly podmínky poměrně nebezpečné.
Odpoledne pokročilo a najednou se zdálo, že vítr už není tak silný. Nečekal jsem na Godota a rozbalil Lemmyho od Elspeeda. Start se podařil, ale téměř ihned, co jsem se ocitl ve vzduchu mi došlo, že tam nemám co dělat. Čekal mě jeden z nejsilnějších zážitků, které jsem na padáku do té doby prožil. Ani se sešlápnutým systémem speed jsem se nedokázal proti větru prosadit a v jednu chvíli jsem si uvědomil, že couvám.
Když už to vypadalo, že se proti větru dostanu, rozhodl jsem se doletět na přistávací plochu, která však byla poměrně daleko. V polovině cesty k ní bylo jasné, že nemám šanci na ní doletět. Krajina byla hustě zalesněná a na střechu se mi nouzově přistávat nechtělo. Vrátil
jsem se tedy zpět ke kopci, kde jsem tušil stoupavý proud, který vesele využívali kondoři jako vzdušných výtahů a společně s nimi jsem si vytočil výšku těsně pod mrak a zase zkusil letět k přistávačce. Takto jsem konal třikrát a na počtvrté jsem si všiml maličké pláže, kde by s trochou štěstí se dalo s křídlem posadit. Byl jsem dole. Zjistil jsem, že to byly dvě hodiny boje v nebi. Nad jedním z nejkrásnějších jezer na světě. A sakra vůbec jsem si to neužíval.
Člověk dělá chyby. Ta moje byla, že jsem vůbec odstartoval.
Jakmile se mi podařilo trochu pookřát, dopravil jsem se do města Antigua. Město mě ihned pohltilo svou kavárenskou energií. Všude byla spousta turistů a barva města se halila do fialové. Žakarandy, stromy s fialovými květy, ve městě potkáte na všech významnějších místech od náměstí po odlehlejší parky. Pár dní jsem si užíval chození a psaní po kavárnách, avšak záměr navštívit město byl jiný. Antigua je totiž místem, odkud se podnikají výpravy na horu Acatenango (3976 m. n m.), odkud se dá pozorovat neustále soptící vulkán Fuego.
Společnosti, které se výstupem zabývají je po městě celá řada a v každém hostelu turistům poradí i většinou zajistí průvodce, který je pro túru nezbytný. Pro mě se jednalo hlavně o test mého kolena, které jsem si poranil při jednom z přistání na padáku v Kostarice. Celý výstup i sestup je situovaný na dva dny. Skrz krásný mlžný les plný vousatých entů se poměrně strmou pěšinou dostanete nad mraky do základního tábora s parádním výhledem na Fuego.
Jakmile nebe zahalí tma, začne ta pravá podívaná. Ocitnete se v divadle, kde hlavní roli hraje neustále rozčilující se herečka chrlící žhavou lávu ze svých útrob. Impozantní podívaná v teplotách pohybujících se kolem nuly trvá celou noc. Otrlé fotografy hřála předzvěst dokonalé fotografie lávy a neustále povzbuzovaly herečku k dalším a dalším erupcím.
Ráno budík zazvonil dvě hodiny před východem slunce a šel se poslední výšvih na vrchol. Na vrcholu hory Acatenango se ten den ocitám jako první a jsem šťasten, že koleno vydrželo. Výhled na všechny světové strany je fascinující a kýčovitý východ slunce za neustálého prskání Fuega zahřeje u srdce nejednoho bouřliváka. Nepobyl jsem na vrcholu moc času, jelikož kvanta turistů, kteří se pomalu trousili k vyhlídce, přesahovala stovku a mně se najednou znovu postesklo po samotě na kole. Rozloučil jsem se s horou a po rychlém sestupu dolů po hřebeni plném sopečného prachu se přemístil nejrychlejším způsobem ke svému bicyklu. Nasedl na něj a rychle ukrajoval třešňák za třešňákem směr Mexiko, tedy k mému cíli.
Pozn: 1 třešňák = 20 km (jednotka vzdálenosti, která vznikla již při první cestě skrz Afriku)
