NOMÁDI: Zákazů bude přibývat. Část cestovatelů se chová až arogantně, dost mě to mrzí, říká Tomáš Bartoš

Vzpomeneš si, kdy jsi poprvé v životě viděl dodávku?
Jako malého kluka mě auta fascinovala. Vsadil bych se, že to byla dodávka s pečivem.

Autem jsi cestoval v Itálii, v Polsku, v Řecku. Do které země bys ses rád vrátil?
Na to nemám jednoduchou odpověď. Každá země je něčím zvláštní. Hodně mi sedlo Algarve v Portugalsku, kde byla příjemná atmosféra a kde jsem cítil otevřenost vůči vanlife životonímu stylu. Co se týká krajiny, vody a přírody vůbec, tak můj favorit je Řecko.

9 fotografií

Kde se vzala tvoje vášeň pro stará auta?
Mám to od dětství. Můj táta jezdil s žigulíkem. Bylo to naše první rodinné auto, které si pamatuji. A žigulíky se mě drží dodnes. Měl jsem jich nejmíň dvacet a i teď mám rozpracované nějaké projekty s těmito sovětskými stroji. Fascinuje mě jednoduchost starých aut.

Považuješ to za výhodu?
Ačkoliv někteří lidé tvrdí, že cestovat starým autem je nesmysl, já jsem naopak přesvědčený, že v jednoduchosti jejich konstrukcí je přednost. Umím si auto i na cestě opravit sám.

Musí podle tebe být člověk, který cestuje starými auty, zručný automechanik?
Myslím, že ano. Rozhodně mu to usnadní život se starým strojem.

Co nejsložitějšího jsi opravoval na cestách?
V Itálii v Kalábrii jsem měnil čepy řízení na Ladě 2102, ale jinak nic. Auta se snažím co nejpečlivěji připravit doma před cestou. Snažím se je poznat. Třeba u dodávky Volkswagen jsem si sám měnil spoustu dílů, auto jsem přetěsňoval. Když jsem doma, tak autům dávám zabrat. Říkám si, že když se má něco vysypat, tak ať je to na Slovensku. Když vyjedeme na cestu, tak jezdím naopak citlivě a šetřím je.

Jakou máš pak průměrnou cestovní rychlost? Třeba s dodávkou?
U dodávky je to mezi 85 až 90 kilometry za hodinu. Občas se dokážu rozjet i na 105. Ve volkswagenu je stále sériový motor, který má výkon 51 kilowattů (více o historii dodávek Volkswagen čtěte ZDE). To na závodění opravdu není.

Žigulík konstrukčně patří do šedesátých let, Volkswagen T3 vznikal v sedmdesátých letech, za dodávkou vozíš pionýra. Které období máš vlastně nejraději?
Nejblíž mám k žigulíkům. Třeba ve srovnání se Škodou 1000 MB má sovětský vůz podle mě navrch. Konstrukce je podle mě lepší, auto je poměrně spolehlivější, žigulík je zábavnější pro řidiče. Když jsme s kombíkem Lada 2102 byly v jižní Itálii, všichni se ptali, co je to za auto. Ze sovětské produkce znali jen Ladu Nivu.

Kdo je u vás zodpovědný za itinerář?
Moje přítelkyně, kterou zajímají památky. Já se snažím užít si krajinu, vyhledávat zastrčená zákoutí, kde je klid.

Když vidíš na instagramu vymazlené fotky s #vanlife, kde jsou naaranžované hrnky s kouřící kávou a západy Slunce nad mořem, neštve tě někdy tahle módní vlna? Nikdo se nepochlubí nacpaným stáním, kde ani neotevřeš šoupačky a kde je hlava na hlavě…
Já se snažím lidem vysvětlovat, že realita bývá často jiná, že to není taková pohádka. Každý, kdo si koupí malou dodávku, ve které se jen spí a jinak se žijete kolem auta, musí počítat s tím, že když mu nevyjde počasí, tak to není zrovna příjemné. Pro mě je noční můra špatné počasí a rozbité auto. To doufám, že se nikdy neprotne.

Čekal jsi, že se z vanlife a ze spaní v autě stane takový fenomén? Vždyť jen facebooková skupina „Spaní v autě“, která měla na konci roku 2019 sotva 20 000 členů jich dnes má téměř 100 000.
Ano, čekal jsem, že se to rozjede. Hlavně u mladých, kteří tímto volným stylem utíkají trošku od reality. Je to poměrně dostupná zábava... Zároveň tomu pomohly hodně sociální sociální sítě, které pomohly protlačit tento kdysi téměř vysmívaný kočovný život do podoby novodobého trendu.

Myslíš si, že podobných omezení, jako zavedlo loni tvoje oblíbené Portugalsko, bude přibývat?
Bude jich stále více. A ani se tomu nedivím. Mnoho lidí se chová nezodpovědně, nechává po sobě bordel. Občas se chovají až arogantně, dost mě to mrzí. Zároveň jsem vděčný za ty, co dobrovolně uklízejí nepořádek i druhých, po těch nezodpovědných.

Nelituješ někdy toho, že jsi vanlife zpropagoval? Občas mi připomíná, že je jako revoluce, že požírá svoje děti...
Ničeho nelituju. Vůbec si nemyslím, že naše cesta v žigulíku byla něco, co lidem vyrazilo dech a okamžitě začali toužit po podobném stylu cestování. V roce 2015 jsme byli spíš za exoty. Teprve časem to přišlo lidem zajímavé. První názory, které jsme tehdy slyšeli, byly spíše negativní. Čelili jsme s poznámkám, že se nám něco stane, že se nám auto pokazí, nebo že si prostě koledujete o problémy. Až o pár let později to začalo být cool.